Taková (ne)normální rodinka

Člověk míní, příroda mění. Když se Renatě Sirotkové (36) z Dublovic na Příbramsku narodilo před lety třetí dítě, říkala rezolutně: "Další neplánujeme!" To samé tvrdí i dnes, kdy se kolem ní batolí osmý potomek Pavlík (1). Jen naivka by si vsadil na to, že se rodina už nerozroste. "Někdo se snaží roky a nic, mně se stačí otřít o manžela a jsem v tom," směje se Renata. Občas ji však humor přejde, mít na starosti takovou neposednou "bandu" není žádná legrace. I když nejstarší ze sourozenců Roman (15) s Laurou (14) jsou pro rodiče výkonnými pomocníky. Nejrušněji je v družstevním bytě o třech pokojích s kuchyňským koutem vždy kolem šesté večer, kdy nastává hodina postupného koupání. "Třese se celá bytovka," povídá Renata. Pak jdou prckové spát, prostřední ještě chvíli koukají na televizi, větší se učí nebo baví po svém. Dva tisíce za vysvědčení Kdo by myslel, že nemůže být v silách tak početné rodiny vypravit se ráno včas do práce, školy a školky, byl by překvapen. Od zazvonění budíku před šestou vše funguje jak promazaný stroj. První jsou na nohou hlava rodiny Petr Sirotek (38) s Laurou. Vyvenčí štěně bernského salašnického psa, udělají snídani a probudí ostatní kromě dvou nejmenších. Oblečení a svačiny mají všichni připravené od večera od mámy. V neuvěřitelných půl sedmé se nasoukají do malého úsporného staršího auta mitsubishi, otec je vyloží ve čtyři kilometry vzdáleném Chlumu, kam chodí do školy i školky, a pokračuje do práce. Dělá dřevorubce u pražských lesů. (Přestože je v okolí lesů požehnaně, vydělá si tam lépe, takže se mu vyplatí dojíždět.) "A já mám klid a můžu si všechno připravit," pochvaluje si Renata. Ukazuje se, jak je všechno relativní. Touto zdánlivě jednoduchou větou o klidu míní činnost, kterou by jiný označil za tvrdou stresující šichtu. Uklízí, pere, žehlí, vaří, a přitom se stará kromě Pavlíka i o druhou nejmladší Pavlu (2). Stejným systémem se rodina kolem třetí odpoledne sejde doma. "Hlídat se musí jen dva nejmenší, ostatní stačí vypustit ven," říká máma. Naštěstí mají u patrového bytového domu kousek zahrádky, kde je kromě štěněte největší dětskou atrakcí gumový bazén. Sotva školáci dorazí, odhodí brašny a šup do plavek. Venku jsou až do večeře. Nejvíc rodiče rozčilují svou neposlušností malí. Velcí už mají podle Renaty svůj rozum. Blonďatá Laura se těší zájmu nápadníků a má ráda diskotéky, Roman je talentovaným šachistou a hraje fotbal za místní žákovské mužstvo. "Teď jsem se ale nejvíc věnoval škole," povídá mladík. Hovoří na svůj věk neobyčejně spisovně a zdvořile. "Budu mít vyznamenání, když se mi to podaří i v deváté třídě, vezmou mě na obchodní akademii bez přijímacích zkoušek." Kromě toho provětrá tátovi peněženku. Za každé vysvědčení s vyznamenáním mají děti slíbené dva tisíce korun. "Budu si šetřit na nový mobil," plánuje Roman. Prémii avizuje i druhačka Nela. Mimo kapesného mají školáci zaveden i motivační systém odměn. Deset korun za jedničku, pět za dvojku, trojka neutrální, za čtyřku musí pětikorunu vrátit stejně jako deset korun za pětku. Celkově jsou v tomto souboji rodiče v minusu, což je prý dobře. Jednou nebyly Vánoce "Peníze někdy jsou, někdy ne, jak to normálně chodí," krčí rameny Renata. Když se rodina zúčastnila jednoho televizního pořadu, vyplynulo z něj omylem, že z nedostatku financí neslaví Vánoce. "Ve skutečnosti jsme je neměli jen jednou, když manžel zkrachoval při svém podnikání v lese a neměli jsme korunu na dárky." Lidé z celé republiky jim pak posílali hračky, zastavil se třeba fotbalista Lukáš Zelenka a věnoval Romanovi svůj dres s číslem 77 z tureckého Manisasporu. Až z toho byli rodiče nesví a dokola vysvětlovali, že nejsou žádné "socky". "Nakupování nesnáším. Když je prázdná lednice, vyšlu manžela se seznamem." Malí strávníci nejvíc zbožňují jakoukoliv omáčku s knedlíkem. Maso většinou rovnou odsunují na kraj talíře. Ne že by děti byly vycepované jako vojáci, ale v domácnosti všechno funguje bez nějakých velkých řečí. Malá nastaví nožičku, velký jí zaváže botu. Malý se vyčvachtá v bazénku, velká ho zabalí do ručníku... Možná i proto se táta neobává, že je teď všechny bude mít poprvé na krku sám, protože se Renata chystá odjet na sraz s kamarádkami, s nimiž si dopisuje po internetu. "Já už jsem vytrénovanej," říká Petr. "Vždyť jsme všichni pořád spolu." Za osm let manželství byl jen jednou doma pouze s Romanem, když byla žena s ostatními pár dní na návštěvě u příbuzných. "Tak mě napadá, nešlo by to zase zopakovat?" dobírá si manželku. "Jestli někdo nadává na stereotyp, tak já ho mám naopak ráda a nesnáším, když něco vybočuje," svěřuje se Renata. Také na rodinné výlety se vydávají na stejná místa. Do krytého bazénu, nebo na farmu Čapí letka, kde se děti vozí na huculech nebo je pro ně připraven program. Třeba procházka pohádkovým lesem s vodníkem či perníkovou chaloupkou. Říkají jim nehody Nejstaršího syna a dceru má Renata z prvního manželství. Roman se narodil, když šel jeho otec na vojnu. "Tehdy nemohl být sex, tak nebylo dítě," usmívá se máma. Hned jak to šlo, čekala Lauru. Vzápětí následoval rozvod, který nechce rozebírat. Žila sama v současném bytě a starala se ještě o nemocného bratra. Petr jí přišel opravit pračku. "Tehdy jsem mu uvařila kafe a raději šla ven. Jenže on byl vytrvalý." Nakonec se přistěhoval a plánovaně (!) se narodila Nela (8). "No, a dalším dětem už říkáme nehody," praví nevzrušeně Renata. U každého z potomků přesně ví, jaký druh antikoncepce selhal. Nejdříve brečela, poté všem nadávala, nejvíc prý manželovi. Vzápětí se na miminko začala těšit. "O potratu jsem nikdy ani neuvažovala." Vypráví, že měla své sny a už ví, že je nestihne uskutečnit. Ale ničeho nelituje. Klidně by měla víc dětí, ale museli by bydlet v domku se zahradou. "Tady už bysme se neměli kam složit. Takže další neplánujeme. Ale to jsem říkala vždycky..."