Maluje z duše. Tak má hlad

29. 4. 2007
01:00

Jeho obrazy visí v muzeích po celém Rusku i v soukromých sbírkách. Malíř Sergej Soumin ale tvoří čím dál častěji s kručícím žaludkem

Za poslední peníze si koupí barvy, ne chleba. Bez jídla vydrží, bez malování ne. Jeho obrazy visí v muzeích po celém Rusku či v soukromých sbírkách Američanů. Ze známých Čechů je vlastnili zesnulí komik Jiří Ciesler, zpěvák Petr Novák nebo malíř Vladimír Komárek. Umělecká keramika dostala ocenění třeba v Japonsku. Přesto čím dál častěji tvoří s kručícím žaludkem a snaží se nenechat se rozptýlit nezaplacenými složenkami. Sergej Soumin (52) se po útěku z Ruska nakonec usadil v Otvovicích na Kladensku. V jeho ateliéru, keramické dílně a bytě zároveň panuje neskutečný nepořádek, říkejme mu umělecký. Takhle nějak museli bydlet živořící francouzští impresionisté na pařížském Montmartru. Sergej, oblečený v teplákách, které mu občas spadnou do půli zadnice, na první pohled připomíná bezdomovce. Nikoliv absolventa dvou malířských akademií a čtyř semestrů filozofie. V Moskvě byl za komunistů na černé listině, po pádu tvrdého režimu naopak slavný a bohatý. Dvakrát se oženil s neobyčejnými krasavicemi. "Víš, že až umřeš, budou se tvá díla asi prodávat za obrovské sumy?" ptám se. "Už aby to bylo," směje se. Od třinácti let pravidelně utíkal z domova. Chtěl z Moskvy do Ameriky, pryč od otce, důstojníka tajné služby a od matky, přesvědčené komunistky. Policie ho doručovala zpět rodičům do tří dnů, občas až od hranic. Táta zapracoval. "Jeho vliv měl výhodu při demonstracích. Kágébáci mě sebrali, ale neměl jsem z toho průser, protože by to ohrozilo otcovu kariéru," vzpomíná Sergej Soumin. V patnácti od rodiny odešel natrvalo. Bydlel po kamarádech, občas u babičky, která pocházela z Moravy a jako malého ho naučila pohádku o Budulínkovi, kterou si přeříkával, když při útěcích přespával po nádražích. "Vždycky se mi tam zdálo, že přišla, vzala mě za ruku a řekla: Pojď, půjdeme odtud pryč." Kromě moravských má po otci i norské kořeny, odtud jeho příjmení. V dědově keramické dílně se už od šesti let učil na hrnčířském kruhu a měl vztek, že nemůže venku hrát s klukama fotbal. "Děda nesměl mít kvůli komunistům učedníky ani zaměstnance, tak se bál, aby staletá rodinná tradice nezemřela spolu s ním." Dnes by z vnuka měl radost. Sergejova keramika, to jsou unikátní obrazy namalované na vázách, talířích či hrnečcích. Jenže, aby měl na nájem, musel dělat i kýčovitá prasátka či reklamní popelníky. Ale to až v Čechách. Vystudoval střední uměleckou školu a dvě výtvarné vysoké školy. Vydělával si třeba vykládáním vagonů na moskevských nádražích, dělal uklízeče, topiče. "V Rusku máte výhodu, že můžete žít skoro bez peněz. Nasbíráte houby, brusinky, nachytáte ryby a prodáte to." Dalším zdrojem financí byly tříměsíční prázdninové geologické expedice na Sibiř, kam jezdil jako pomocná síla. Chlastal s Vysockým Patřil k ruské avantgardě, nebo, chcete-li, k undergroudu. Maloval, dělal plastiky, scházel se s nejlepšími neoficiálními umělci. Opíjel se s legendárním hercem a písničkářem Vladimírem Vysockým. V roce 1976 ve 22 letech byl blízko svého snu žít jinde, kanadští umělci mu nabídli, že zařídí fiktivní sňatek a následnou emigraci. Ale Sergej nechtěl zničit kariéru a život rodičům, od kterých kdysi utíkal... "Emigrace je strašně těžká. Kamarád požádal o vystěhování do Kanady, trvalo to tři roky. On už nevěřil, že to vyjde, oženil se, měl dítě, potom dostal povolení a odjel. Rodinu viděl jen párkrát přes sklo na letišti, nepustili je k sobě. V Kanadě hledal les podobný ruskému a pak do něj odešel a zastřelil se." Místo cizinky si vzal moskevskou baletku. "Uměla si dát nohu za hlavu, což bylo zajímavý..." Jednou mu řekla, že Lenin je svatý, hodil skleničku proti zdi a přestali se bavit o politice. Rozvedli se po šesti letech, nestýkají se a o synovi ví jen to, že se stal policejním důstojníkem. Gorbačov mu přinesl slávu Politické uvolnění s nástupem Michaela Gorbačova ho vyneslo na vrchol. Jeho díla mohla do světa, zbohatl. Koupil si byt v Moskvě, nejlepšího žigulíka, postavil dům u hlavního města, kam za ním jezdili spříznění umělci a sběratelé jeho děl z celé Evropy. Dělal pro církev ikony a monumentální fresky, plastiky do zahrad. Oženil se s krasavicí, kterou znal z výtvarné školy, kde přednášel. Pracoval pro umělecký fond, který šéfovala Raisa Gorbačovová, takže se vídal s jejím manželem prezidentem. "Ale neožral jsem se s ním. Dokud se v Rusku spolu neožerete, nedá se říct, že se znáte," praví zvesela Sergej a natahuje si padající tepláky. Machr na prasátka Po pádu "perestrojky", odstranění Gorbačova spojeném s tanky před parlamentem a následným Jelcinovým uchopením moci a přitvrzením režimu chtěl přece jen do té Ameriky či Kanady. Spolu s manželkou a dcerou se zasekl v Česku. Jednak se mu v rodné zemi babičky zalíbilo, za druhé mu dlouholetý pražský přítel, bývalý diplomat, slíbil manažerskou pomoc včetně uspořádání výstavy v Paříži. "Místo toho, aby deset obrazů dovezl do Francie, zmizely," tvrdí Sergej. Běžná cena jedné jeho malby se tehdy pohybovala kolem pěti tisíc amerických dolarů. "Některé z těch obrazů jsem maloval pět šest let." Z nouze začal pracovat v továrně na keramická prasátka. "Dělali si ze mě srandu. V Rusku jsi byl machr,tady děláš prasata." Rodině pomáhali čeští výtvarníci, Sergej s jedním z nich rozjel úspěšnou keramickou dílnu. Ale všechno se nějak zvrtlo, zůstal sám a bez práce. A akademický malíř Soumin tedy před deseti lety přesídlil přes inzerát do volných prostor v Otvovicích. Místním se časem zdálo, že je opuštěný, tak mu darovali jezevčici Bobo. Zatracené složenky Sergej už má české občanství, není hrdý na to, že je původem z Ruska, ale na to, že byl vychován v ruské kultuře ano. "Tenhle obraz mi vyšel z duše," povídá nad portrétem tajemné ženy s bizardním pozadím. "Proč jsi ho teda maloval na nějakou sololitovou desku a ne na plátno?" divím se. "Protože mě to napadlo a nic jinýho jsem v tu chvíli neměl po ruce." Znal ji? "Někde jsem ji určitě potkal." Obrazy si dává před gauč, na němž spí přikrytý letitým spacákem, který si přivezl z Moskvy spolu se starým malířským stojanem. Aby je měl před očima, když se probudí. Ráno moudřejší večera. Kolikrát už plátno zabílil a začal znovu. "Tady mám komerci," ukazuje na pár obrazů zasunutých v rohu. Byl třeba na Sázavě a zkusil, jestli svede impresionismus. Za takový pokus by se nemuseli stydět ani staří mistři tohoto stylu. "To víš, když máš zítra platit složenku nebo nájem..." krčí rameny nad plátny, která nepodepisuje, a prodává je za pár stovek. Nejdou mu z duše. Nemá manažera, reklamu, galeristu, který by ho propagoval, a je mu to vlastně jedno. Takové povrchní věci. Dědicové a majitelé jeho obrazů či keramiky budou jednou pravděpodobně pěkně bohatí. Jenže to už dávno nebude na světě. "Jsem nemocný. Mám poloviční bulimii. Když vidím jídlo, sním ho, ale nevyzvracím," začne se smát. "Mistře, nemáte nějaký nepovedený obraz?" zkouším hlášku z Hrabalových Slavností sněženek. Rozchechtá se tak, že si musí povytáhnout tepláky.

Doporučujeme
1080p 720p 360p
Další videa