Holky jako břitvy

Rvou se, hoří, skáčí ze střech, padají ze schodů... Filmových kaskadérek je jako šafránu. Nebojí se ničeho, zřejmě proto se jich muži bojí. Co je to vlastně za ženy, když se bez námitek nechají podpálit, hodit pod auto, z okna nebo ze skály? Jsou normální? Kamila Zenkerová (29): Padám na hlavu Lidi se většinou zarazí, neřekli by to do nás. Když mě vidí, řeknou, normální holka, dělá někde sekretářku. A já padám na hlavu. Už patnáctým rokem. Maminka si myslela: Ona si to vyzkouší a půjde dál, bude dělat něco jiného. Když už to trvalo nějaký pátek, rezignovala. Raději jí ani neříkám, co přesně dělám, nebo až potom. Takže mi občas řekne, že jsem magor. Celých patnáct let se mi nic nestalo, mám malou jizvu na rameni od skla, ale to je všechno. Těch akcí, kde hoříte nebo vás porazí auto, není zase tolik. Často za herečky i běháme ze schodů, aby se jim něco nestalo. Filmů, na kterých pracujeme, je hrozně moc, teď se točí Babylon, loni Psycho, předtím Hostel, James Bond, Van Helsing, Triple X, s holkama jsme byly na Maltě na natáčení Troji. Měly jsme radost, že konečně jedeme i my ženy. Dělaly jsme obyvatelky Troji, začalo se vypalovat, rabovat, ubližovali nám tam. V Hostelu v jedničce mě porazila volha, ve dvojce mě pořád někdo mlátil. Párkrát mě podpálili Baví mě být porážena autem, to jsem si oblíbila, baví mě rvačky, párkrát mě i podpálili. Oheň mi vyhovuje, okolo jsou lidi s hasičáky a hadry, kdyby cokoli. Když dá hořící člověk domluvený signál, tihle lidé jsou ve vteřině u něho a uhasí ho. Můj nejdelší pád měřil třináct metrů - pro anglickou televizi, jmenovalo se to Červený bedrník, šla jsem po nohou na záda. Ve čtrnácti jsem byla gumová, teď mám rozum. Před akcí se nebojím, jen jsem nervózní, už to chci mít za sebou, nechci to zkazit. Čeho se bojím, jsou hadi. Když vidím slepýše, obejdu ho velkým obloukem. A pak ještě nemusím hluboký vody, kde nevidím kolem sebe. Přítel je bývalý závodní plavec a vždycky u vody mi říká: Pojď, přeplaveme. Nepřeplavu. Maximálně na matraci. Až třeba se rozhodnu a porodím a budu matka, věk už na to mám, tak to bude mezník. Ale částečně chci u kaskadérství zůstat klidně do sedmdesáti, nemůžu bez toho být. Hana Dvorská (48): Nemyslete, že jsme blázni Od šestnácti jsem skákala z letadla. A pak jednou, ale to už je třicet let, bylo u filmu potřeba, aby žena spáchala sebevraždu skokem z okna. Kaskadérská legenda Jarda Tomsa si mě na letišti vybral, abych skočila z druhého patra z okna. Tenkrát jsem se fakt bála, byla jsem zvyklá skákat ze tří, čtyř kilometrů, tohle bylo nízko. Říkala jsem si: To se hned rozplácnu! Ale skočila jsem, zatleskali mi, osmnáct mi bylo, studovala jsem fakultu tělesné výchovy a sportu. Tenkrát nebylo tolik akčních filmů, potřebovali mě třeba jen třikrát do roka. Po revoluci sem začaly jezdit cizí produkce, točilo se ve velkém. Zjistili, že čeští kaskadéři jsou dobří kaskadéři, já byla mladá a vycvičená, začala jsem víc točit a spočítala jsem si, co je pro mě výhodnější - učit, nebo točit. A teď se zase postupně vracím k tomu vyučování. Už jsem stařena a za tu dobu jsem si udělala strašně moc úrazů. Manžel učí na fakultě parašutismus, paragliding, skialpinismus, snowboarding, ten je akčnější než já. Dceři je dvaadvacet, synovi osmnáct, tahali jsme je po všech sportovních akcích, když bylo potřeba dubla za dítě, hned je použili. Jenom si nemyslete, že jsme blázni... Tak prostě žijeme, sportujeme. Kněžna takhle neplave Skáču z letadla, jezdím na snowboardu, jezdím na běžkách, na kole a kolečkových bruslích, lezu po skalách, skáču ze skal, ze střech a oken. Samozřejmě se i porvu, někdy mě prohodí sklem, často padám přes auto. Měla jsem několikrát zlomené obě nohy, vykloubené rameno, všechny prsty mám vykloubené, před dvěma lety jsem si strhla vazy v koleně, jsem takovej polomrzák. Dělám jakoby nic a věřím tomu, že se to zlepší. Problémové jsou jednoduché věci, tam se spíše něco stane. V jednom filmu běžím a měl na mě spadnout obrovský černoch. Když na mě padlo sto padesát kilo, vyrazila jsem si dech a natloukla žebra. Nebo jsem jako kněžna v dlouhých šatech skákala z okna hradu. Měla jsem se doplácat k lodičce s rybářem. Ale spodní proud mě odnesl daleko a já v těch šatech nasadila kraula. Pak se to celé muselo stopnout, režisér řekl, že kněžna nemůže plavat kraula... Musíme umět totéž co kluci. Jsme šikovnější než kluci (směje se). Nemůžu žít jako žena obecná. Jen nechci mít už žádný úraz, toho se bojím. Monika Podzimková (28): Jsem dámská krejčová Přítel dělá kaskadéra už asi dvanáct let. Přišla jsem se podívat na natáčení a tam mě hned oslovili. Že prý jsem podobná herečce Petě Wilsonové. Kluci mě naučili rvačku a americký koordinátor mě schválil, je to pět let, točila se tu Liga výjimečných se Seanem Connerym a právě Petou Wilsonovou. Connery mě oslovil, ptal se, jak se mám. Krásný chlap, sympatický, není namyšlený, i když by mohl být. Co se týká české produkce, naposled jsem v českém seriálu padala ze schodů, byly mramorové a docela prudké. Čím rychleji člověk spadne, tím míň to bolí a tím je to lepší pro tělo. Hlídat si hlavu. Hlava na prsa a už se valíte... Učíme se to na tréninku. Teď už jsou chrániče, dřív se padalo bez chráničů, to bylo horší. Do krabic jsem ještě nepadala, těším se na to. Bojím se vody a v civilním životě se bojím úplně všeho, nejvíc složenek. Benátky v ČKD Budu hrát v dalším díle Letopisů Narnie kentaurku, dostala jsem chůdy, učím se na nich chodit a skákat. Chystám se ještě začít dělat šerm, gymnastiku a kickbox. Při filmování jsem si neudělala nikdy nic, jen modřiny nebo naraženiny. Nejvíce úrazů si způsobím doma při vytírání. Takhle jsem si rozsekla bok a nedávno narazila kostrč, ještě to bolí. Přítel je koňák, já dělám spíše reklamy. V reklamě na Oskara jsem skákala do díry na takového silnějšího pána a musela jsem ho líbat. Pán byl prý spokojený a chtěl se se mnou ještě setkat na kafe. Na filmy se teď už dívám jinak, zejména na to prostředí. V Lize výjimečných filmaři postavili Benátky v bývalém ČKD u Černého Mostu. Město vypadalo jako pravé. Teď jsou tam bleší trhy, tenkrát Benátky. Romana Hájková (33): Chlapi došli Doma mám šestiměsíční miminko, ještě v devátém měsíci jsem seděla na koni a čtrnáct dní po porodu také. Snaha pořídit si tatínka byla, jenže chlapi došli. Všeobecně mám pocit, že kaskadérky mají s muži určitý problém. Muži přicházejí a odcházejí. Že by se nás báli? Přitom kaskadérky jsou holky šikovné, inteligentní, hezké. Žena může být křehká, přestože skáče ze skály. S kaskadérstvím jsem začala pozdě, až v osmadvaceti, časem se stalo jediným zdrojem mých výdělků. Předtím jsem pracovala ve směnárně či jako průvodkyně, mám jazykový gympl a filozofickou fakultu, obor kulturologie, teď si dělám doktorát. Kaskadéři nemají hlavy jen na prorážení krabic. Když jsem si utrhla koleno, začala jsem pořádně pracovat s koňmi, předtím jsem hodně dělala rvačky, výšky nemiluju. Teď jsem odborný poradce pro natáčení s koňmi, takzvaný horsemaster. Nepište tam šéf, to by mi kluci dali! Filmování je šílený zápřah a moje rodina intelektuálů z toho není nadšená, v některých momentech se o mě bojí. Třeba když jsem odcházela do práce s tím, že jdu bourat autem do stromu. Klára Slavíková (29): Být tak chlap! Do osmnácti jsem dělala sportovní gymnastiku, pak jsem skončila, byla jsem už stará a nekvalifikovala jsem se na olympiádu. Přemýšlela jsem, co dál, a úplně náhodou kaskadéři potřebovali gymnastku. Začínala jsem Dunou, přišel Hostel, Van Helsing, Troja, Blade. Padám z výšek, dělám akrobacii, rvačky. Nehořím, ale ráda bych to zkusila. V létě jsem padala z okna po zádech, propadávala jsem sklem a dole jsem si řekla: To nic nebylo! V životě jsem si nezlomila nohu. Otřes mozku jsem měla, když jsem přelítla žíněnky a bouchla se hlavou o zem. To jsme zrovna byli na natáčení v Německu a já si zmateně říkala: Co tady dělám? Proč všichni mluví německy? Rodiče možná mají trošku strach, když se zeptají, co v práci, řeknu: Ale jo, dobrý. Přítel není z branže, ani bych nechtěla, aby byl. Bála bych se o něj. Teď zrovna se tu natáčí americký film Babylon, zastupuji tam jednu z hlavních hereček, je Asiatka, a tak mě obarvili načerno, jinak jsem blondýna. Můžu říkat, že jsem si zvedla IQ. Celým tím filmem se probojuju, je to o kung-fu bojovnici. Tři týdny trénujeme velkou choreografii boje na brooklynském náměstí, které stojí na Barrandově. Měla jsem se narodit jako chlap. Už bych měla tři děti. Blanka Jarošová (37): Srstka mě někam házel Jsem vyučená fotografka, ale dělala jsem to rok. Zvítězila láska ke čtyřem kolům. Po revoluci jsem se přihlásila do autorodea, učila jsem se lézt jedoucím autům po kapotě nebo viset na podvozku, čemuž se říká věšák. Vystupovali jsme s tím v Rusku a Polsku. Když se mi narodila v roce 1991 dcera, obrečela jsem, že už to nemůžu dělat. Tři roky poté už jsem trénovala s filmovými kaskadéry. Byly to drsné tréninky, Zdeněk Srstka mě stále někam házel. Filmování je čekání, sedí se a čeká třeba do jedné do noci. A tak jsem v karavanech odmaturovala a teď si dělám vyšší odbornou školu. Loni byl slabší rok, málo se točilo, musela jsem si vzít na léto brigádu. Někdy dostanu i malou roli. Ve filmu Doom jsem hrála doktorku, kterou kousne zombie a ona zmutuje. V Triple X jsem zas jezdila v americkém bouráku po Karlově mostě. Dcera se o mě jako malá bála, ale teď už hrála ve dvou filmech. V anglickém seriálu jsme hrály matku s dcerou, které nakonec zastřelí. Ona měla hrát nervózní dceru a byla tak strašně nervózní, že z ní byl režisér nadšený.