Zločinci z pomocné školy

Nemusí tomu každý věřit, ale v policejní praxi se někdy vyšetřovatelé pořádně nasmějí. Zločinci, kriminálníci a přestupníci všeho druhu totiž čas od času překvapivě zhloupnou. Jejich zkratkovité jednání s sebou nese historky, které na každém policejním oddělení pečlivě schraňují a ústním podáním je "dávají dál". Občas dokonce kolují po republice, obrůstají dalšími podrobnostmi a někdy se z nich stanou skutečné skvosty policejního humoru. Budiž rovnou řečeno, že všechny následující případy se skutečně staly. Policisté, kteří u nich byli, jmenováni být nechtějí. Změnit bylo třeba i jména hlavních aktérů a také míst, kde k událostem došlo. Provařený kuchař V restauraci U zlomeného kaštanu na pražském Jižním městě se desítka Gambrinus i dvanáctka Plzeň čepovaly neustále - každý vám řekne, že pivo je nejlepší tam, kde pořád teče. To byla jedna z výhod restaurace. Druhou, možná i významnější, byla kuchyně. Majitel tam nechal postavit pec, s topeništěm i obří troubou. Fungovala sice na plyn, ale vařilo se v ní jedna báseň. Svorně to tvrdili všichni čtyři kuchaři a hlavně majitel, inženýr Dlouhý. Restauraci na úrovni prvního patra lemoval balkon s dvanácti stoly, pro čtyři lidi každý. Od deseti dopoledne do jedenácti večer patro i přízemí hučely jako úl. Až do loňského května. Pak se v kanceláři Dlouhého ozval kolem poledního telefon a kdosi prohlásil: "máte v hospodě bombu." Až na pár připitých štamgastů proběhla evakuace hostů v klidu a policisté měli při prohlídce prázdného lokálu volnou ruku. Nenašli nic. Za týden se ale volání anonyma opakovalo a pak už bylo pravidelné. Šlo jen o jednu větu, "máte v hospodě bombu". Policii se podařilo zjistit tři čísla mobilních telefonů, ze kterých pachatel volal, ale ta byla k ničemu. Až jednou, když už bylo znovu po prohlídce restaurace a žádná bomba se nenašla, jeden z kriminalistů, rozčílený i rozhořčený, vytočil ze zoufalství na svém mobilu číslo pachatele. Vyzvánět to začalo o tři metry dál, u kuchaře, který si telefon dokonce přiložil k uchu a začal si s vyšetřovatelem povídat jako s někým, kdo mu normálně volá. Pak už to šlo rychle. Kuchařovi nevoněla práce a tak se rozhodl udělat si pauzu a pobavit se. Protože už měl něco na triku, bude se bavit ještě dva roky za mřížemi. Slepá pokladní V bance jí odedávna říkali stará Blažková a odedávna také uznávali, že lepší pokladní než ona neexistuje. Všechno měla vždy v perfektním pořádku a protože žila sama, nic než práci neznala a neuznávala. Trápila ji jen jedna věc. Začaly jí slábnout oči a tak si pořídila brýle. Ne moc slušivé a tak pokud mohla, odkládala je. V ten podzimní den před čtyřmi lety její brýle ležely na stole vedle boxu s hotovostí. V bance bylo pár lidí, děda z ochranky podřimoval u dveří a mladík, který k pokladně přistoupil, ničím nápadný nebyl. Snad jen čepicí se štíkem, hluboko naraženým do obličeje. Prostrčil ruku okénkem a položil před pokladní lístek. "Co mi to dáváte? Já to nepřečtu. Co si přejete?" opáčila "stará Blažková" a odsunula lístek k mladíkovi. Ten viditelně znejistěl, ale lístek vrátil před pokladní. "Čtěte," zasykl. "Už jsem vám řekla, že to nepřečtu, co chcete?" reagovala pokladní a lístek od sebe znovu odsunula. "Hergot, tam je všechno napsané," postrčil kus papíru mladík znovu k pokladní. "Já na to nevidím a teď nevím kde mám brýle, musíte mi říci, co byste chtěl," trvala na svém žena za sklem. Přestrkování lístku trvalo ještě pár chvil. Pak mladíkovi selhaly nervy a on "krokem rychlejším než bývá obvyklé" (jak do protokolu vypověděl člen bankovní ochranky, dřímající u dveří) z banky odešel. Nebyl sám. To, co se u pokladny dělo zaregistroval jistý student, který si u jiné přepážky vyřizoval půjčku. A dal se do amatérského sledování. Uviděl, kam mladík zahodil psaný text s požadavkem na vydání peněz i čepici, a dokonce ho tramvají doprovodil až k domu, kam vešel. Pak všechno ohlásil policii. Bankovní lupič ještě tentýž večer usedl do cely předběžného zadržení. Paní Blažková si za odměnu, vyplacenou ředitelem banky pořídila nové, slušivé a hodně drahé brýle. Jako v pohádce. Smrt v posteli Na tragickou komiku tohoto příběhu bylo zaděláno kdesi na moravském Slovácku před několika lety. Na svatbě. Václav si vzal Terezku, největší krasavici ze vsi. Měli se rádi, postavili dům jako hrad, jen děti pořád nepřicházeli. A tak Terezka začala Václava podezřívat, že je jí nevěrný. Začala žárlit a za necelý rok z ní byla fúrie, které by se normální chlap vyhnul na kilometry daleko. Domácnost těch dvou sice pořád svítila čistotou a voněla jídlem, ale hezky tam být přestalo. Hádky, sváry a výčitky vedly k tomu, co se nejen na Slovácku stává - Václav se začal přátelit s vínem. I se slivovicí a tím pádem s chlapy, kteří měli k pití blíž, než domů. Jako on. Lidé ze vsi kroutili hlavami, ale mezi muže a ženu se míchat nikdo nemá - to byl pro místní zákon. A tak se nikdo ani nedivil, když Václav víc než týden nevyšel z domu. "Je jakýsi prostuzený," říkala sousedkám Tereza, "musí sa vyležať." Policie pak stanovila, že "......Tereza B. využila manželovy opilosti, ucpala mu ústa roubíkem a kolem kořenu pohlavního údu uzamkla visací zámek. Pak ho připoutala k posteli." Václav musel nelidsky trpět, než zemřel na infekci, způsobenou prasknutím močového měchýře a poškozením důležitých vnitřních orgánů. Tereza ho chtěla zakopat kdesi v polích. Když ho ale vezla na kárce za vesnici, uviděli ji lidé a tak se na celou věc přišlo. Část Václavova těla, včetně onoho zámku, je prý nyní součástí školící sbírky Ústavu soudního lékařství a patologie v Brně. Policisté tam studují, co se v životě všechno může stát...