Kvído Hopsal ve školce

Sotva vstoupím do školky coby pomocný učitel, hned první průšvih. "Vy neznáte mýho tátu? Toho musíte znát, je to přece truhlář, všichni ho znají," diví se Zbynďa. V téměř osmisethlavých Bratronicích na Kladensku se kluků urodilo. Do předškolního zařízení jich chodí devatenáct, oproti šesti holčičkám. Kvůli řádícím nemocem dostávám na starost pouhých devět přítomných prcků ve věku od tří do šesti let. Upřímně řečeno, bohatě to stačí. Ne že by zlobili, ale odpovídat na devět různých otázek najednou... Okamžitě dostávám přezdívku Kvído Hopsal. Tuto pohádkovou postavu neznám, ale Ondra mě ujišťuje, že jde o sympatickou osobu. "Pane učiteli, postavíme si fáro?" praví Zbynďa. Je osm ráno, dnešní sestava už kompletní, první děti přivedli rodiče před sedmou, aby stihli autobus do práce. Opravdová učitelka Renáta nahlašuje do jídelny počet strávníků. Poté hrajeme na židle, jedna chybí a kdo si nestihne na pokyn sednout, vypadává. Ondřej se snaží využít dobré fyzické kondice, ale na chytrou taktiku Elišky nemá nárok. Jako při mnoha následujících situacích se chce říci: Je to zkrátka jako z manželského života. Což teprve při hře na rodinnou neděli, kterou jsem spunktoval já. Vydávám se za zlobivé dítě, které se probouzí na malinkatém kanapi vedle dokonalé zmenšené repliky kuchyňské linky (včetně mikrovlnné trouby a myčky nádobí, školku potažmo obec přišla na devět tisíc, ale nemá chybu). Jako první vstala "máma" Eliška a hned se motá kolem plotny. "Naše máma vstává poslední," zní nespokojený hlas z obecenstva nejmenších přihlížejících. "Mami, mám hlad a žízeň!" volám z improvizované postele. Eliška bez otálení přináší šálek s jakoby kávou, čímž sklízí smích. Tohle se přece dětem nedělá, měla vzít čaj nebo kakao. Velmi si u auditoria polepší prohlášením, že ke snídani bude řízek. Takhle si nežijeme ani u nás na vesnici, a že nejsme chudá obec. "Táta" Ondřej se též pohybuje po kuchyni se zdůvodněním, že je zvyklý vařit. "Můj táta umí i žehlit," snaží se triumfovat přihlížející holčička. "Jídlo!" volám opakovaně. Jsem zlobidlo, ale místo výprasku či nadávek dostávám párek a chleba, obojí z umělé hmoty. Na řízek výrobce kuchyňky nepomyslel. Na návštěvu přicházejí strejda Vojta s tetou Terezkou. Máma Eliška běží pro pivo, protože prý nejlépe hasí žízeň. Mohu si líznout pěny. Na dotaz, co nového je v práci, Vojta prohlašuje, že zkrátka pomáhá lidem, jako jeho táta. Poté se s příbuznými domlouváme, že pojedeme na dovolenou. Eliška navrhuje Sloup v Čechách, prý krásný hrad. Ještě předtím, než zájezd potvrdí, jdou se s manželem poradit do ložnice. Teprve pak oznámí své definitivní rozhodnutí: Ano. Jak už to v životě chodí. Jednu ti šoupnu, až lehneš na zem Naše hra je přerušena půlhodinovou televizní Kouzelnou školkou, kterou jsou děti zvyklé sledovat. Mimo jiné běží kreslený film o holčičce, jež chce nechat při spaní rozsvíceno, protože se bojí strašidla pod postelí. Táta jí zhasne, ale pak se po sledování hororu bojí tak, že naopak všude rozsvítí. Děti se smějí a jelikož je den a světlo, odvážně vesměs prohlašují, že ve svých pokojících se večer tmy a duchů vůbec nebojí a nemusí mít rozsvíceno. Následuje svačina v podobě housky, kakaa a jablka. Největší šavlovačka není o jídlo, ale o funkci hospodáře, který uklízí nádobí ze stolků. Po posilnění je čas navázat na hru o rodině. Jedeme na výlet autobusem sestaveným z velkých molitanových dílů. "Pane učiteli Kvído Hopsale, ale potom si postavíme pořádný fáro," povídá Zbynďa, který se logicky musel stát řidičem. Strejda Vojta cestuje raději individuálně škodou favorit sestavenou ze zbylých kostek. Jelikož se prý jedná o rychlý vůz, je na místě první. Teprve Eliška však zavelí k všeobecnému sesednutí, protože cílové místo jako jediná zná, neboť tam byla v létě na prázdninách. Nejdříve ukládáme přivezené jídlo do lednice, dochází k drobnému konfliktu mezi Vojtou a Zbynďou, jelikož prvně jmenovaný se nechce ani na okamžik vzdát svých dvou ryb. "Jak se jmenuje to, kde se na dovolený koupáme?" ptá se Eliška. Z nabízených variant pomine rybník a souhlasí s bazénem. Hned se do něj vrhnou (místo vody jsou v něm umělohmotné koule, také tato kratochvíle nebyla nejlevnější, jen náplň přišla na šest tisíc). Strejda Vojta tam skáče pro jistotu i se svými rybami, teta Terezka se dvěma panenkami, jež nedá celé dopoledne z ruky. Prý aby se jim nestýskalo. Vodníka se nikdo z nich nebojí, údajně neexistuje. Vzápětí rozděláváme pomyslný oheň a na kuželkách představujících dřevo grilujeme přivezené potraviny. Vojta ryby. "Pane učiteli, až to skončí, postavíme si fáro?" ptá se Zbynďa. Eliška s Ondrou si šroubují kytary ze stavebnice, aby mohli u táboráku zahrát a zazpívat. Dívka dává Skákal pes přes oves, klučina pěje o veverkách: "...a když měly plné bříško, řekly si už dost, houpaly se houpy houpy, jen tak pro radost." To samé s úspěchem předvedl při zápisu do školy, kam spolu se Zbynďou, Eliškou a Vojtou nastoupí v září. Všichni už umí napsat své jméno, jen posledně jmenovaný předem avizuje, že zvládne pouze první dvě písmena. Zato třeba názvy barev umí osazenstvo i anglicky, berou lekce v jídelně. Oproti tomu mě překvapí jejich chabá zásoba sprostých slov. Za největší výstřelek je považováno oslovení ty vole, ty vado, kletba do prdele a krucipísek. V ojedinělém střetu mezi chlapci zaznamenám později větu: "Já ti jednu šoupnu, až lehneš na zem." Jak to bude s tím fárem? Teta Terezka prohlásí, že už chce i s miminky domů, je čas vyrazit. Náš autobus řídí nazpět Terezka, Zbynďa nemá námitek. Nejmenších holčiček, které převzaly stavebnici neboli náš dopravní prostředek, se následně ptá: "Už jste si přestaly hrát s těma kostkama? Můžeme si postavit fáro?" Dívčinu zápornou odpověď bere s klidem, my vesničtí kluci jsme byli vždy gentlemani, ať si říká kdo chce co chce. Konec výletu spočívá v opětovném vášnivém skákání do bazénu, až musí zasáhnout opravdová učitelka Renáta. Snažím se své svěřence uklidnit hrou Člověče nezlob se, což se mi daří s výjimkou Vojty, který natahuje moldánky a krátce po začátku prohlašuje, že pro něj to nemá cenu, protože stejně prohraje. Držím minutovou přednášku na téma: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, zdůrazňuji název hry, jenže on trvá na svém rozhodnutí. Svým prohlášením nad deskou s člověčími figurkami: "Kdo vyhodí pana učitele Kvída Hopsala nedostane oběd," ostatní nezmatu. "To není možný," ozývá se. "Pane učiteli, postavíme si fáro?" pokračuje Zbynďa. Zatím má smůlu, jdeme ven. "Já má hrušku," ukazuje Anička na svou značku v šatně a vzápětí dokazuje, jak se umí ve svých čtyřech letech bravurně obléct. "Jsi šikovná," zní můj komentář. "Já jsem taky šikovná," ozývá se vedle Terezka. Kolem prolézaček je bláto, děti proto pobíhají na placu před školkou (a školou prvního stupně zároveň). Shromáždí se u kanálu, prý tam žije had. "Já poznám kobru, má takovou čáru na hřbetu," plete se maličko Eliška. Plaz se narozdíl od prudkého deště neukáže. Vracíme se dovnitř, stejně už je za chvíli čas oběda. Prckové si bez říkání myjí ruce. Na sedátku před jídelnou se do sebe pustí v boji o prostor Ondra se Zbynďou. Krátce, ostře, jak už to na vesnici chodí. Rychlým úderem vyhrává Zbynďa. "Pane učiteli, postavíme si to fáro?" ptá se hned, jakmile se mi je povede zpacifikovat. Karolínka už drahnou dobu pláče a chce držet za ruku, dnes nemá svůj den. Polední francouzské brambory nemají tak bouřlivý ohlas jako včerejší kuře na smetaně s knedlíkem, ale taková Terezka se hlásí o přídavek, ještě než zaboří lžíci do své porce. A to má za sebou polévku. Vesnická školka má výhodu i nevýhodu v tom, že se všichni znají. Při přijetí mají přednost bratronické děti, teprve poté se stav doplní o zájemce z okolních vesnic, už léta je kapacita na maximu. Nebýt nemocí, zažil bych těžší šichtu. "Pozor, přichází pan učitel Kvído Hopsal," varuje Ondra, když se vydám na kontrolu pěti odpočívajících prcků v ložnici. Čtyři další už si vyzvedly maminky. Siesta při pohádce z magnetofonu trvá do půl třetí, následuje svačina, hraní, provoz školky končí v šestnáct hodin. Občas rodiče zatelefonují, že se opozdí. "Pane učiteli, postavíme si to fáro?" ptá se Zbynďa. Nakonec jsme to nestihli. Alespoň si zvykne. Ne všechny sny dojdou svého naplnění.