Vytryskne zas žhavá láva?

Když nedávno televize odvysílala sugestivní dokument britské společnosti BBC o tom, jak erupce vulkánu zničila Yellowstonský park v USA, šel spoustě diváků mráz po zádech. Milióny mrtvých, nedozírné škody a takřka zničená civilizace na zeměkouli..... Naštěstí to nebyla a snad ani nebude pravda. I když, kdo ví? Právě u nás v Čechách, v jejich západní části, je totiž nebezpečí sopečné aktivity větší, než si dokážeme představit. Na Chebsku na svoji příležitost už desítky tisíc let čekají dvě nejmladší sopky v Evropě - Komorní a Železná hůrka. Možná budou čekat další tisíciletí, možná ale, že ne... Řekněme rovnou, že obě sopky jako sopky vůbec nevypadají. Zejména Komorní hůrka, ta jméno i pověst vulkánů svým vzhledem doslova kazí. Má všeho všudy 503 metrů výšky, je porostlá řídkým lesem a působí dost nezáživně. Jenomže výzkum prokázal, že Komorní hůrka soptila ještě před deseti tisíci lety, chrlila lávu i žhavé balvany. Dodnes se tam jako památka na ty doby (i když vzácně) nacházejí tzv. sopečné pumy. Většinou se jedná o výbuchem roztavený, a pak rychle zchladlý čedič, jakési kapsy, obsahující stlačený vzduch z oné doby. Když se o tom chce šťastný nálezce přesvědčit, stačí do takové kapsy praštit kladívkem. Prý to dá pořádnou ránu. Kmotr Goethe Johann Wolfgang Goethe je vlastně kmotrem Komorní hůrky. Geniální literát totiž byl pěkný neposeda. Františkovy Lázně, kde se v první polovině 19. století opakovaně léčil, mu rozlohou nejspíš nestačily a tak prochodil celé okolí. Komorní hůrka je od lázní asi dva kilometry, a tak básník spojil procházku s vulkanologickým bádáním. Vděční místní mu za to nechali zbudovat na skalnatém ostrohu sopky portrét. Na věčné časy nebo alespoň do příštího výbuchu. Ten podle odborníků s velkou pravděpodobností nastane, ale bát se ho mají ti, co po nás přijdou za pár set tisíc let. Protože ale jistota je jistota, hlídají sopku čidla a sondy. Sopky poněkud mazlavé Milovníkům silnějších zážitků, než jen pouhého dívání se na skálu, která kdysi bouřila, jsou na Chebsku určeny velmi zvláštní úkazy. Příroda je soustředila do rezervace, zvané Soos, poblíž vesničky Kateřina. V chebské němčině, které se v 19. století říkalo "egerlandština", znamenal soos močál. Tedy něco jako šťávu, řečeno dnešní češtinou. Tak či onak, podstatu unikátních rašelinišť a slatiništ na ploše 221 hektarů to slovo vystihuje plně. Právě v této přírodní rezervaci se uvolňuje napětí, vznikající termální a možná i sopečnou činností kdesi hluboko v útrobách země. Plyny, stoupající vzhůru, vybublávají v mazlavých kráterech, kterým se sice odborně říká mofety, ale lidově a od nepaměti bahenní sopky. Zvrásněné okraje jejich otvorů krátery velmi připomínají a praskající bubliny plynu iluzi výbuchu sopky perfektně dokreslují. I půl metru vysoko létají jazyky bahna, vyhazované výrony plynu. Většinou se jedná o oxid uhličitý. Je jedovatý a těžší než vzduch, může být nebezpečný. Hlavně malým a ještě menším živočichům, držícím se u země. Třeba zajícům neuškodí. Možná ale hlavně proto, že ušáci chodí v Soosu, když je nikdo neruší pouze po dřevěném chodníku, jinak turistické stezce. Člověku uhýbají neochotně. Kdo by také rád lezl do bahna, že? Některá hůrka je Železná Železná hůrka kdysi soptila spolu s Komorní, zmíněnou úvodem. Byla to jakási její menší sestřička, o které se ale vědělo podstatně míň. Leží totiž u vesnice Mýtina, ani ne sto metrů od státní hranice s Německem, ne tak dávno Západním. To znamená, že byla za drátěným zátarasem a hlídala ji Pohraniční stráž. Možná i proto je tak zachovalá, že tam nikdo nesměl... Naproti sopce v Německu, tak dva-tři kilometry vzdušnou čarou, leží známé a oblíbené lázeňské městečko Sibyllenbad. Pole na obou stranách hranic se k sobě svažují a tvoří jakýsi obří úvoz, ve kterém někdejší sopku není ani vidět. Ale i ona ještě pracuje. Čas od času z ní uteče výron oxidu uhličitého, omámí a pozabíjí pár lučních koníků, žab nebo ještěrek. Za zhruba dvacet let sledování sopky k tomu došlo několikrát. "Němečtí kolegové nás požádali o zvýšený monitoring, protože si mysleli, že výron plynů se zvyšuje. Výsledky našich měření říkají že ne a pokud snad ano, tak natolik pomalu, že to ani měřitelné není." To říká Tomáš Fischer, geofyzik z Akademie věd, který s německými kolegy spolupracuje. Němci se obávali o chod svých lázní a možná si jen chtěli potvrdit, že z české sopky nebezpečí očekávat opravdu nelze. Totéž se týkalo ale i záležitosti, která je sopečné činnosti daleko bližší. Vědci ze SRN sledují vývoj v podzemí této oblasti stejně jako naši a několik jejich zjištění prý naznačilo mírné zvýšení hlubinného izotopu hélia. "To by mohlo svědčit o vytváření magmatické komory v hloubce, neboli o přípravě sopky na výbuch," připouští geofyzik Fischer. "Podle nás je to ale vysoce nepravděpodobné. Pokud se vulkanismus obnoví, tak až v řádu statisíců let." Magmatická komora je vlastně jakýmsi zásobníkem žhavé lávy, v němž se dlouhodobě (tisíc let není výjimkou) zvyšuje tlak jako v Papinově hrnci. Bouchne tam, kde je odpor zemské kůry nejmenší. Tam, kde už k erupci došlo, což v našem případě možná znamená Železnou hůrku. Kdy to bude, nikdo přesně neví. Je to tak lepší.