Takový normální sraz...

Kalamita. Vlaky mají hodinová zpoždění, čehož hojně využívají prostitutky na pražském Hlavním nádraží oslovením: "Pozveš mě na grog? Stejně to nepojede." Na silnicích je ještě hůř. Kdo nemusí, auto nevytáhne. Když nastartuje, často uvízne. Jsou lidé, kteří v těchto nevyzpytatelných sněhových, deštivých a mrazivých dobách našlápnou motorky a bez toho, aby se přizabili nebo blokovali silnice, vyrazí do bavorské části Šumavy na Elefantentreffen neboli Sraz slonů. Na 51. ročník proslulé motorkářské akce evropského věhlasu nejezdí autobusové zájezdy. Nejdále to tam minulý víkend měl Oleg z ruského Togliati, nějakých čtyři a půl tisíce kilometrů jel dva týdny. Naší devítičlenné skupině na třech letitých jawách, sajdkáre, podobně starém velorexu a v doprovodném pikapu naloženém dřevem a slámou to trvalo sedm hodin. "Měl jsi bobky?" povídá Lukáš (25), když po průjezdu lesklým dvoukilometrovým nesoleným úsekem silnice ztuhle slézám z tandemu a jdeme roztát na benzínku. Nezbývá, než přiznat sevřenou zadnici. "Tak to jsme byli dva," říká mladík, do jehož rukou jsem vložil svůj dnešní osud. Bez větších obav, s ním se člověk neztratí. Než mě na místě našeho společného startu v Soběslavi u Rendy (34) naložil, měl za sebou sedmihodinovou pouť z předchozího dne. Cestou z Teplic ho mírně rozrušovaly kamiony, které jeho stroj ohazovaly solí a on tak občas musel v motoru měnit rozežrané probíjející kabely a čistit či měnit svíčky. Ostatně, to samé ho čekalo dnes, navíc mu praskla duše předního kola. Nehnul brvou. A to ještě volali kluci z Třeboně, jestli nemáme volného fleka, že se nemohou dva vejít do hadráku, protože mohutný spolujezdec Mára je poctivý kuchař a jako takový své výtvory pořádně ochutnává. Velorex vzbuzuje hned po příjezdu maximální pozornost. Pořadatelé ho sice zprvu nechtějí z vesničky Solla pustit po tříkilometrové silničce do tábora, protože tam smějí jen motocykly. Jenže šofér Šafi nadzvedne plachtu, čímž se vše vyjasní a jim nezbývá, než mávnout rukou. Zná kluky z Kobry 11 Následuje klasika: Zaplatit vstup 18 eur, který na této nekomerční akci slouží především k pokrytí výdajů na následný úklid bývalého lomu s přilehlými pastvinami, vyhlédnout flek, odhrábnout sníh, navozit slámu pod stany či k posezení, zásoby dřeva, jídla, pití, rozdělat oheň, postavit plátěné příbytky a začít pařit. Oproti loňsku je vše snazší o menší množství sněhu i účastníků (dvacet centimetrů oproti metru, tři a půl tisíce oproti pěti tisícovkám). Teprve když náš nepsaný vůdce Renda pořádně rozfajruje táborák za pomoci vyjetého oleje, začínají nám konečně rozmrzat klouby ztuhlé mrazivým putováním. Posléze se u nás staví Germán, jehož manželka pravidelně obsluhuje v restauraci herce ze seriálu Kobra 11. To je dobré doporučení, setrváme v dlouhém přátelském rozhovoru, přestože všichni znalci němčiny z našeho středu už šli spát. S Rendou se nakonec ukládáme k ohni, je nejmrazivější letošní noc s patnácti stupni pod nulou, a zdá se nám lepší zůstat na dosah zdroje tepla. Ani v této pohnuté chvíli se můj kamarád, v civilu řidič náklaďáku, nechce bavit o tom, jak to bylo s tím bytem i motorkou, které koupil své přítelkyni a ona se na něj vzápětí vykašlala. Zůstala mu aspoň motorka, zvaná Rebel. Raději rozebíráme, jestli se mu při šesté návštěvě Srazu slonů konečně povede zapamatovat si víc, než příjezd a odjezd. Zodpovědně mohu prohlásit, že se tak stalo, ačkoli na to chvílemi nevypadal. Jelikož jsme v zájmu zachování života přikládali, jsme schopni ráno bez prodlení opékat salám, slaninu, párky a ztuhlý chléb. Zpočátku trochu závidíme sousednímu německému motorkářskému klubu, vybaveném velkou visutou pánví, na které si připravují míchaná vajíčka. S jejich organizací se nemůžeme měřit, ale nic nám nechybí. Zvláště, když u ohně postupně rozmrzají plastové láhve s vodou na grog a plechovky piva. Destiláty společně s nimi uložené ve stanu zůstaly tekuté. "Až jednou zmrzne slivovice, už se neprobudíme," uvažuje nezvykle pesimisticky Lukáš. Ale to jsou výjimečné chvilky po ránu, kdy na pár vteřin ztrácí své pohodářství. Ono pramení, může-li nestranný pozorovatel soudit, nejen z jeho povahy, ale i z dlouholetého soužití s přítelkyní, jež beze zbytku chápe jeho koníčky. Hraní na bicí v teplické beatové skupině Arlen a putování na motorce. Svatba? 22. 2. 2222 Když mu bylo čtrnáct, koupili si s kamarádem fichtla za pár korun. Jezdil jako spolujezdec, ale jednou se posadil za řidítka a bylo to. V patnácti mu vyplacená úrazová pojistka pomohla ke koupi slušnějšího simsona a pak stoupal až k dnešní yamaze s obsahem motoru skoro litr. Na zimního Elefanta si pěstuje kvůli prosoleným silnicím jawu, vzal by na ní místo mě přítelkyni, ale té bývá zima i na letních výletech. Ve všední dny spolu žijí v domku u jeho rodičů, Luky se živí jako elektrikář ve výtahářské firmě. Uvažuje o svatbě. "Až přijde nějaké dobré datum, třeba dvacátého druhého druhý dva tisíce dvacet dva," směje se. Kolegy na dvou kolech rozlišuje na motorkáře a motocyklisty. Těch druhých je, prý bohužel, čím dál víc, koupili si stroj, protože je to móda, ale nerozumí mu. "O motorce si s nima nepopovídáš," krčí rameny Lukáš. Raději vyměnil oficiální akce za cesty s kamarády. Ale Sraz slonů je rarita, sem přijedou na novodobých ořích jen skalní. Český pivo, vy kluci německý! Po vydatné snídani, základu dne, korzujeme po táboře. Tak jako jiní chodí k našemu ohni, ohřejí se, napijí, ochutnají, něco hodí do placu, tak i my zkoumáme okolí. Nejprve potkáme dva české dopravní policisty, kteří tu jsou na zkoušku, až příští rok přestanou fungovat hranice, měli by tady mít službu. Říkáme jim, jak to zde chodí, fotíme se s nimi, jsou příjemní, jak by to mělo být, pokud nespácháte žádný trestný čin. Jejich němečtí kolegové to mají osvědčené. Občas někdo projede kolem hlídky bez helmy, bez světel, nabízelo by se dýchnutí do testeru na alkohol, ale obě strany vědí, že jsou jisté nepřekročitelné hranice: Nedojde k žádnému průšvihu. Potkáváme tuzemského chlapa v kožichu, je potěšen, že sem ujel sto osmdesát kilometrů o dvacet víc, něž my. Dává přípitek kořalkou, která chutná jako rozpuštěný pendrek, taková ta podivná černá anýzová hmota. Už by to měli v té Evropské unii zakázat. Na dně bývalého lomu je jeden obchůdek se suvenýry a centrum barů (asi tři). Pivo za 2,5 eura, trvá mi celou půlhodinu, abych čtyři spolupijící kluky německý přesvědčil, že nejlepší pivo máme u nás. Teprve, když jim řeknu ceny, vášnivě svolí, že tedy osedlají motocykly a přijedou se podívat. Jak naštvat Můru Navštěvujeme též Sušický spolek rychlých trubek bivakující společně se šumperskými borci. Vedle české vlajky odpalují petardy, nad ohněm jim visí uzená vepřová kýta a kolega Můra s vrtulkami na kožené helmě se chlubí údajně nerozbitným půllitrem s nápisem Elefantentreffen 51. Když mu ho na první pokus rozbiji a ptám se, kde udělali soudruzi z endéer chybu, poněkud se naštve. Neblbni, bejku, vždyť to byla jenom nějaká blbá sklenice. Další noc je krásných pět pod nulou, ale zase sněží. Nehnu se od ohně, protože vím, že oheň je základ života. Ráno mě kamarádi najdou zapadaného snad půlmetrem sněhu, zpočátku si myslí, že vedle táboráku leží kus velkého zapomenutého hadru. Nikdy mě nestálo tolik úsilí natáhnout se pro flašku s rumem, zmrzlá ruka nechce poslechnout. Ale tak to tady zkrátka chodí a pokud se ptáte, jaký to má celé smysl a proč se to všechno děje, tak mě napadá jediné: Jen tak.