Legenda jménem Pospíšilové
Dvacetinásobní mistři světa Jindřich a Jan jsou již důchodci, ale ani vyšší věk je neodradil a hráli kolovou ještě v šedesáti
Dva důchodci na takových neobvyklých bicyklech si v prázdné tělocvičně pohrávají s menším míčem. Otočka, přihrávka, střela. Jde jim to bravurně. Po pár minutách si však musí udělat přestávku. "Technika by ještě byla, ale už to neudýcháme," vysvětluje starší z nich. "Proto jsme toho už museli nechat." Našinec má co dělat, aby se na kole bez volnoběhu pohnul a udržel. Natož při tom zpocený kouzlil s míčem. Oni to pořád dovedou. A máme tu čest, že nejlepší hráči kolové všech dob a zemí, dvacetinásobní mistři světa Jindřich (64) a Jan (61) Pospíšilové, ochotně kvůli Nedělnímu Blesku ještě jednou společně osedlali své šlapací oře. "Naposledy jsme s bráchem hráli tak před čtyřma rokama na turnaji veteránů v Německu," říká ryzí Brňan Jindřich. On býval tím "menším s bříškem", bezkonkurenčním brilantním útočníkem s nechytatelnou střelou. Konec ojedinělé sportovní kariéry navrhl někdejší nejlepší brankář světa Jan. Jeho ramena a ruce si začaly vybírat daň za bezpočet ran, schytaných od šestisetgramového tvrdého míče letícího rychlostí kolem sedmdesáti kilometrů v hodině. "Ale tenis hrát možu," komentuje nevzrušeně opotřebovanost kloubů Jan. Sem tam ho prudká střela koupená do hlavy poslala na několik vteřin do bezvědomí. Nebo ho trefila do ledvin a po zápase močil krev. Kolová je pořádně tvrdá hra, a bratři nebyli odmalička žádné křehké květinky, s kterými by se život mazlil. Při tréninku se klidně přizabili Jejich otec se za války dal k partyzánům. Padl v květnu 1945. "Pamatuji, jak se pomazlil s čerstvě narozeným bráchem a šel přes pole za ostatními. Němci ho dostali z letadla," vzpomíná Jindřich. Manželka ho odvezla na dvoukoláku do nemocnice plné zraněných Rusů, kteří měli přednost. Než na něj přišla řada, dostal otravu krve. Aby syny uživila, začala jezdit s náklaďákem. Největším luxusem, který jim mohla dopřát, byla koloběžka, o níž se museli střídat. Tak dlouho toužili po kolech, až začali chodit do oddílu sálové cyklistiky Královopolská Brno, kde jim je na tréninky půjčovali. "Já tam byl v sedmi letech nejmladší, tak malé kolo na kolovou neměli, tak jsem musel trénovat krasojízdu, no, hrůza," povídá Jan. Avšak úplně nejdřív ze všeho se byli nuceni naučit bicykly s dřevěnými ráfky opravovat a zašívat prasklé galusky. Když se to nějakému začátečníkovi nelíbilo, poslal ho kouč Rudolf Harth do bazénu k plavcům, že tam může hned závodit. Někde tady má kořeny Honzova a Jindrova buldočí vytrvalost, se kterou po zaměstnání ve strojírnách trénovali a s níž mobilizovali poslední zbytky sil, aby nakonec rozhodli zápas s vyrovnanými a stejně vyčerpanými soupeři. Byl to právě zmíněný trenér, kterého napadlo k Jindřichovi, jenž už měl s jiným parťákem mistrovské stříbro a bronz, postavit do branky Jana. Vůbec šlo o novátora, který do dosud defenzivně laděné kolové vnesl atraktivní útočnou hru. A při tréninku dokázal Pospíšily vyhecovat tak, že jejich přední kola mívala po souboji tvar osmičky. "Jako bráchové jsme si k sobě mohli dovolit víc," usmívá se Jindřich. Mnohokrát si pořádně vjeli do vlasů. Ale vzájemné výhrady se týkaly jen sportu. Mimo tělocvičnu se snad nikdy nepohádali. Němci na ně měli pifku "Tak moje medaile mají půl kila," konstatuje Jindřich, když je na náš popud nandal na kuchyňskou váhu. Dvacet zlatých, pět stříbrných, dvě bronzové, vše z mistrovství světa. Unikátní sbírka zaznamenaná v Guinnessově knize rekordů. Jan má o dva výše popsané kovy méně. "Ale ze zlata nésou, některé už začínají černat," prohlíží je Jindřich. "Kdyby byly zlaté, seš milionář," dobírá si ho Jan. "Zaplaťpánbůh, že nésu, přines ty svoje, ať to zvážíme dohromady," odvětí bratr. "Nepudu pro ně na půdu, vynásob to dvěma a je to." Jejich ojedinělá série začala druhým místem v Kodani v roce 1964, kdy bylo Jindrovi dvaadvacet a Janovi devatenáct. První titul následoval o rok později, od osmašedesátého do jednaosmdesátého byli nepřetržitě mistry světa, po dvouleté stříbrné přestávce to dokázali ještě pětkrát. Naposledy v roce 1988, Jindřich v šestačtyřiceti, Janovi bylo čtyřicet tři. Po celou dobu chodili normálně do práce. Výuční listy ze strojíren se jim budou hodit i později v cizině. "Nějaké výhody jsme měli až po pátém titulu, kdy nás navrhli na mistry sportu. Mohli jsme ze šichty odejít o dvě hodiny dřív na trénink a na soustředění jsme si nemuseli brát dovolenou," vzpomíná Honza. I jako amatéři měli profesionální přístup k tréninku a životosprávě. V sezoně žádné přejídání a vysedávání u piva. Když jim o dovolené vyskočila váha, zhubli tak, že je soupeři v dalším ročníku nepoznávali. "Ne že bysme si během turnaje nezašli se soupeři do hospody, ale drželi jsme se trenérova příkazu, že tam nesmíme sedět déle než oni." Za první zlatou dostali prémii tři a půl tisíce korun, za každou další pět tisíc. Věděli, že sport je nezabezpečí nadosmrti, ale protože si všechno museli vydřít, tak berou život dodnes takový, jaký je. Jsou spokojení, že za komunistů mohli procestovat kus západní Evropy, podívali se i do Spojených států a Honza skoro dva měsíce učil kolovou Australany, nad nimiž v tréninkových zápasech vítězil sám, protože mu pro jistotu nedovolili hrát s někým ve dvojici. "Připadá mi, že dřív byla podpora okrajových sportů větší. Dneska mladí vůbec neradi makají, děti sedí u kompjútrů a neumí ani vylézt na strom," krčí rameny Jan. Poslední start na světovém přeboru vyhlásili předem. O to větší pifku na ně měli soupeři, především Němci, kde byla kolová národním sportem a dodnes se hraje skoro v každé druhé vesnici. Mistrovství světa navíc probíhalo u nich. Tomu odpovídala i penalta proti československým reprezentantům, písknutá v poslední minutě za nerozhodného stavu. Když ji Jan chytil, nařídil rozhodčí opakování. Marně. Nezdolní bratři vyhráli v prodloužení. Tehdy se ještě kolová u nás vysílala v přímém televizním přenosu. "Často to zlehčovali, že nemáme soupeře. Ale my jsme měli hodně dobré soupeře. Jenže jsme odjakživa věděli, že jediným úspěchem je být nejlepší. To už se dnes také moc nevidí, někomu holt stačí stříbro," praví Jindřich. Kolikrát jim bylo naznačeno, že už nejsou takzvaně perspektivní, a že by měli skončit... Naučil Švýcary slavit pátek Když pak vrcholovou kolovou skutečně pověsili na hřebík, trénoval Jindřich krátce národní tým, než ho tak trochu vyštípali. Pro Jana se nenašlo místo vůbec. Využili zájmu z ciziny. Honza se usadil ve Švýcarsku. "Naše úřady po mně chtěli třetinu výplaty, jako po všech sportovcích, co pustili do zahraničí. Nechápali, že já tam normálně pracuji a trénuji až ve volném čase. Pak naštěstí přišel listopad osmdesát devět." Začínal jako skladník, vypracoval se na mechanika u dealera aut a motocyklů, při tom všem si ještě založil firmičku na kola značky Pospisil. "Švýcaři jsou uzavření, ale když se chováte slušně a něco umíte, časem vás přijmou." Kolegy v dílně naučil český zvyk zvaný loučení s pracovním týdnem. V pátek si k závěrečnému úklidu otevřeli i se šéfem pivo. Dodržují to tam prý dodnes. Jindrovi nabídl věhlasný rakouský oddíl pro změnu místo prvního a jediného profesionálního trenéra ve své historii, než se zjistilo, že na to přece jen nejsou peníze. Takže také makal ve fabrice u soustruhu a vypracoval se na brusiče válců pro papírenské stroje. Stejně jako na bratra se na něj coby na cizince koukali všelijak, než televize odvysílala reportáž o tom, jak bývalý dvacetinásobný mistr světa koučuje v tělocvičně místní děti a juniory. Narozdíl od bratra za svými pracovními i cyklistickými povinnostmi dle možností dojížděl z Brna a staral se s manželkou o dvoupatrový společný dům, který v padesátých letech koupila máma. Definitivně se do něj oba vrátili loni respektive předloni, díky zaměstnání v cizině jsou na tom finančně lépe, než kdyby se jim penze vypočítávala jen z české výplaty. "Po šedesátce je ten zápřah cítit, ne že by mě nebavila práce, ale už mě tam nebavilo chodit. Člověk v tomto věku neví, jak dlouho tady ještě bude a chce si ještě něco užít," říká za oba bodré čerstvé důchodce Jan. Nejraději je na chalupě, kde v zimě lyžuje a v létě jezdí - na kole. "Pětatřicet kilometrů dáme, ale nesmíme to přehánět," doplňuje Jindřich. "Je to o srdci. To by chtělo, ale zas by to nemuselo vydržet."