Hledá se máma s tátou

V pražské Krči vracejí nechtěné děti zpátky do života Přicházejí sem ti nejbezmocnější lidští tvorečkové - děti, o které jejich rodiče nestojí. Někteří proto, že se o ně neumějí, nechtějí nebo nemohou postarat. Jiní zase považují narození dítěte za svůj životní omyl, bránící jim v kariéře, v užívání drog nebo pohodlném popíjení. U mnoha takových "rodičů" by proto dítě ani nemohlo být, kdoví, jak dlouho by přežilo. I to patří ke smutným faktům, které víc než co jiného vysvětlují potřebnost Kojeneckého ústavu s dětským domovem v pražské Krči. Člověk by na místě s takovým počtem kojenců, batolat, miminek, capartů - zkrátka a dobře dětí sotva narozených až po čtyři léta věku - čekal daleko víc hluku, křiku, pláče a možná také typického "odéru" plenek. Ono totiž zdejších mrňavečků jenom těch plenek dokáže denně spotřebovat víc než čtyři stovky, o ostatních potřebách přiměřených jejich věku nemluvě. "Právě teď tu máme na devadesát malých klientů, čekajících na své náhradní rodiny. Letos už jich do adopce nebo náhradní péče odešlo přesně pětasedmdesát dalších," říká primářka ústavu Jaroslava Lukešová. Tahle vysoká, sympatická žena má pod svými křídly také téměř dvě stovky lidí, kteří tady o děti pečují. Lékaře, sestry, ale i údržbáře, topiče nebo uklízečky. Ústav šlape jako hodinky, všude je čisto, útulno a kupodivu téměř ticho. Děti tady jakoby ani neplakaly a možná právě to je svědectvím, jak tu jsou spokojené. Kdo je "právně volný"? "Zájem dítěte klademe nade všechno. To je pro nás zákon," dodává primářka ještě před tím, než nás předá sociální pracovnici s tím, že můžeme vidět, co chceme, a zajít kamkoliv. "Ne všichni naší práci rozumí, my ale nic netajíme. Jenom identitu dětí, které ještě nejsou právně volné - ty fotografovat nesmíte," žádá primářka Lukešová. Podle zákona si totiž může každá matka, která se po porodu svého dítěte zřekla, do šesti týdnů ještě všechno rozmyslet a vzít si jej zpět. Po této době už musí o dítě v ústavu tzv. "projevit zájem" - informovat se na něj, poslat pohled nebo dopis. I tyhle formální kroky ale ztěžují adopci nebo předání dětí do jiných rodin. Sbor pro náhradní rodinnou péči pražského magistrátu, který má při umístění dětí poslední a hlavní slovo, k tomu musí přihlížet. Mnohdy bohužel v rozporu se zájmem dětí. Nicméně tohle není hlavní potíž. Podle primářky Lukešové jim v práci nejvíc překáží to, že soudy nemají stanovenou lhůtu, do které nejpozději by musely o dítěti rozhodnout. A tak se často stává, že k adopci je všechno připraveno, náhradní rodiče prošli všemi psychotesty i kursy, ale soud ještě nerozhodl. "Někdy se to táhne i přes rok," říká primářka, "a dítě, přestože by už mohlo žít s novými rodiči, zůstává u nás." Hlad po tátovi (i mámě) V rozlehlé ústavní zahradě stojí několik samostatných pavilonů, kde - stejně jako v hlavní budově zámečku - bydlí děti. Pavilony Naďa a Zahrada se od sebe moc neliší. Všude čistota, teplo, pořádek. Děti na nás hledí zpočátku trochu zaraženě, chlapi, a nadto žádní krasavci, sem na návštěvu asi často nezajdou. Je ale až dojímavé vidět, jak se po několika chvílích i ti nejmenší osmělují, přicházejí blíž a pak natahují ruce k obejmutí a pochování. "Nedivte se, jsme tady vlastně samé ženské - lékařky, sestry i další pracovnice. Mužská náruč k rodině patří a naše děti to vědí," směje se našemu zmatku sociální pracovnice Jaroslava Holá. V "oboru" pracuje už sedmadvacet let, čtyři roky z toho tady v Krči. Jako z rukávu sype z úst údaje takřka o všech dětech kolem, zná je jmény, ví, odkud a proč do ústavu přišly. Někdy to jsou historky, při kterých vstávají vlasy hrůzou (viz Petříkův příběh), jindy se při nich dá i s úlevou zasmát. To když dítě, vyhladovělé po rodině, přijali u sebe doma táta s mámou, kterým vlastní dcerku nebo synka příroda odmítla. Takových konců je naštěstí podstatně víc. Petřík (narozen v září 2006) Jeho máma brala drogy Teď už je z něj zdravý, statný a usměvavý chlapeček. Po porodu to bylo horší - celých sedmnáct dní s jeho tělíčkem zmítaly abstinenční příznaky. Lékaři ho jen tak tak zachránili, teprve koncem prvního měsíce života mohli prohlásit, že je a bude v pořádku. Petříkova matka je totiž známou pražskou narkomankou a jeho táta - přestože na rodném listě chlapečka chybí - bere drogy rovněž. Rodičovský pár je velmi dobře situovaný, restituce jim zajistily značný majetek i společenské postavení. Teď to všechno rozpouštějí v kokainu, pervitinu a dalších drogách. Matce pravidelná dávka natolik chyběla, že z porodnice utekla a synka tam nechala. Ještě prý nemá ani třicet let, ale ze života jí už příliš nezbývá. Hassánek (narozen v prosinci 2005) Opuštěný v porodnici Matka z Prahy, otec neznámý, snad pochází z Blízkého východu. Žena, která Hassánka porodila, má pro tento region jakousi zvláštní slabost. Je to už její třetí dítě, které zplodila třem tamním rodákům. Nikdo z "tatínků" o svého potomka, kterého zanechali v Praze, zájem nemá. Vzhledem k lehkovážnosti matky (jak její vztah k dítěti charakterizovala Jaroslava Holá) nepřekvapí, že i ona z porodnice utekla a ponechala synka v péči lékařů. I později hledala, jak se ho zbavit. Pravidelně jej nechávala hospitalizovat (chlapeček byl celkem pětkrát zbytečně v nemocnici) a sama si užívala života. Nikdy si své dítě nevyzvedla, a tak Hassánek skončil v Krči. Je právně volný, připraven pro svoji novou rodinu. Danuška (narozena v listopadu 2006) Dostala šanci žít Dcerka osmnáctiletého otce a jedenadvacetileté matky. Oba rodiče žijí od svého dětství po ústavech, dětských domovech i polepšovnách. Své třetí dítě v pořadí (pokaždé jiný otec, všechny děti v péči státu) si matka pořídila při útěku z ústavu v Černovicích, tehdy otěhotněla. Zpočátku se zdálo, že se napraví, našla si práci a Danušku si vzala k sobě. Po pár týdnech ji ale sama přinesla zpět. Vzhledem k prostředí, v němž žila, nebyla dítěti schopna zajistit ani minimální péči. Podepsala, že se dcerky zříká. "My dáme Danušce volnost a šanci na lepší život," říkají její nové "tety" v Krči. Pepík (narozen 2002) Je "starý", má smůlu Je nejstarší z dětí v ústavu a má také největší smůlu. Oba jeho rodiče, otec 30 let, matka 28, se našli v drogách. Kvůli nim přišli o zaměstnání i většinu sociálních dávek. Začali rozprodávat zařízení bytu, nakonec prodali i ten a skončili i s chlapcem na ulici. Kradli, byli odsouzeni a Pepík předán do Krče. Zmíněná smůla je v tom, že jeho zploditelé mu sériově, tak jednou za čtvrt roku, napíší 2-3 dopisy a "projeví tak o dítě zájem". Pak se odmlčí, jsou buď na ulici, nebo ve vězení, ale chlapcův případ není možné právně ukončit. Pepík už je generačně jinde, než ostatní děti z Krče. Nesmí se před ním říci, že někdo z jeho kamarádů má návštěvu nebo že odchází do rodiny. Je z něho už osobnost a trpí.