Vzali se za Beneše, jsou svoji za Klause

Listopad 1946
 (Autor: Foto Nedělní Blesk – autor a rodinný archiv)
19. listopadu 2006
01:00

Štěpánka a Miroslav jsou spolu od roku 1946, tedy už 60 let. A co Vám odpoví na slovo rozvod? "Nikdy!"

Šedesát let s jednou ženskou. Šedesát let s jedním chlapem. Bože! Dá se to přežít? "Už je spíš doma, za ženskéma ani do hospody moc nechodí," směje se Štěpánka Prášilíková (78). "Dnes toho příliš neudělala. Dala slépkám," kontruje Miroslav (83). A co ty řízky a bramborový salát? "Vaření nepovažuji za prácu," vysvětluje a nalije čtvrtku panáka pět let staré slivovice. Sedíme v obýváku udržovaného domku v Dětřichově na Olomoucku, kam se přestěhovali, ještě když byl prezidentem Eduard Beneš. Vzali se před šesti desítkami let. Diamantová svatba, říká se tomu výročí oficiálně. Diamantoví lidé, chce se říci nám. 40. léta "Švidral jsem po ní. Už od školy jsem si ji hlídal," odpovídá na otázku ohledně seznámení s manželkou Miroslav. Nebylo to těžké, pochází ze stejné vsi jménem Hruška. Hrál fotbal, kopl si mnohokrát s legendárním brankářem Pláničkou, který sem jezdil na dovolenou, v přátelských zápasech odmítal chytat, a hrál středního útočníka. "Porvala jsem se s jednó, nechtěla jsem, aby byl přes den se mnó a v noci s ní," vidí zase počátek vztahu Štěpánka. Pak byl muž totálně nasazen, opět kopal, tentokrát v Rakousku příkopy proti ruským tankům. Rok po konci války se vzali. Každý z nich dostal do začátku od rodičů krávu. Využili nabídku osídlování vesnic po Němcích a začali žít v Dětřichově a hospodařit na deseti hektarech polí. 50. léta Když přijela pouť, malému synovi a dceři nemohli dát na zábavu ani haléř. Neměli. Nejtěžší období života. Jako soukromí zemědělci si museli platit i péči v porodnici. Padl na to celý výdělek z cukrové řepy. Pod hrozbou kriminálu byli nuceni vstoupit do zemědělského družstva. 60. léta Miroslav dělal traktoristu, Štěpánka v kravíně. Oproti předchozím rokům došlo k pokroku. Nemusela hnůj nakládat rukama. 70. léta Politika nepolitika, vesnice držela pohromadě. Kácení máje, zábavy. JZD celkem prosperovalo. "Nevěděl jsem, jakou mám výplatu. Vyzvedávala ji manželka. Na pivo jsem si vydělával oráním záhumenků," čertí se naoko děda. "Co chvíli jsem ho chtěla vyhodit. Poklízela jsem a on najednou zmizel. Do hospody, nebo za ženskýma," špičkuje ho manželka. Na rozvod nikdo z nich nikdy nepomyslel. 80. léta Do důchodu šli ve stejný den, sečtená penze: 2500 korun. Proto chovali býka, prasata, nutrie, jak co šlo. Miroslavovou zálibou jsou odjakživa králíci. Má bezpočet cen ze soutěží. Jednou se v kotci přehmátl a daroval vnučce zabitého výstavního samce. "No co, můžete říct, že jste sežrali šampióna za několik tisíc," zněl jeho komentář. 90. léta Zvýšení skromných důchodů, náhrada za nucené práce v Rakousku, restituce v podobě podílu v novém zemědělském podniku, který oproti jiným skutečně platí za nájem polí. A tak největším vzrušením byl generální úklid, kdy babička pálila na ohni starý hubertus patřící manželovi, dlouholetému myslivci. Jako takový měl po kapsách patrony. "Honilo mě to po zahradě jak čert," dí na adresu svištících kulek Štěpánka. A teď Jsou staříčci, jak se tady říká. Ale jen podle věku. Miroslav občas nastartuje automobil Škoda 105 a jedou se podívat do rodné Hrušky. Podle manželky je tak čilý, protože měl spoustu žen a obrazil mnoho hospod. On se dušuje, že byla a je jeho jediná. "Měli jsme těžký život, pracovali jsme od rána do večera. Proto jsme se asi dožili takového věku," míní Štěpánka. Ne z povinnosti se u nich vystřídá na návštěvě celá rozvětvená rodina. Každý víkend.