1200 kilometrů od lásky

12. listopadu 2006
01:00

Jak Slovák a Ukrajinka v Česku ke štěstí přišli. Přečtěte si dojemný příběh milenců

Jak Slovák a Ukrajinka v Česku ke štěstí přišli. Četovo, malá vesnice na ukrajinské straně hranic s Maďarskem. Blátivá ulice a na jejím konci zanedbaný dům. Už dvakrát jím prošla povodeň z nedaleké Tisy. Rozlehlá neudržovaná zahrada se vzrostlou švestkou, na které se jí v zoufalství oběsil otec. Není divu, že Elvíra (40) čekala až do svých devětadvaceti na toho pravého. Na někoho, kdo není odtud a odvede si ji. Objevil se Michal (50). Zamilovali se. Jenže musel zmizet. Viděli se až po čtyřech letech, ale tentokrát byl pro změnu nucen svou vyvolenou unést. Po dalších peripetiích se usadili v Teplé u Mariánských Lázní. Šest roků jsou svoji a na Ukrajinu se sporadicky vypravují navštívit Elvířiny příbuzné. Ne že by ten dům vypadal na spadnutí. Ale byla by potřeba spousta práce, aby vypadal k světu. Pro šikovného domácího tak pět let dřiny. Popraskané zdi, neobložená koupelna, odpad z vany teče na zem a pak do kanálku, okna ve štítu zadělaná prkny. Jenže Elvířina matka (64) v něm žije sama. "Tady jsme se před jedenácti lety poprvé potkali," říká Michal v kuchyňce se stolkem, postelí a kamny. Topí se jen v nich, stará paní víc nepotřebuje. "Ani jsem si Elvíru nemohl pořádně prohlédnout, protože elektrika šla jen několik hodin za den a seděli jsme u jedné svíčky." Přivezl ho sem Elvířin švagr Arpád, se kterým obchodoval. Michal vykupoval dřevo, on pro něj v širokém okolí sháněl kvalitní ořech, třešeň či dub. Té noci si s mladou ženou ještě nepadli do oka, snad kvůli tomu špatnému světlu. Po několika měsících se poprvé pomilovali. Za vášnivé vzplanutí hodné románu to označit nelze. "Tak nějak jsme věděli, že patříme k sobě," vidí to střízlivě Mišo. Zanedlouho znovu přijel a svěřil se Elvíře, že mu společník vybral veškeré peníze z firmy a zmizel. Všechen majetek mu zabavili exekutoři. Že neví, co bude dál, jestli vůbec uživí čtyřletého syna z prvního manželství. Při loučení stála u vrat jak solný sloup a řekla jen: "Vrátíš se?" Michal neřekl nic. Pak se čtyři roky neviděli. Únos do svatební síně Elvíra dál makala na zahradě a jezdila ovoce, zeleninu i sazenice prodávat na trh do města. Vstávala ve tři ráno, večer po návratu připravila čerstvé zboží a tak dokola. Vždycky se jí nevedlo tak špatně. Před rozpadem Sovětského svazu pracovala v konzervárnách a i s přivýdělky ze záhumenku si dokázala našetřit na domek. Jenže po vzniku samostatné Ukrajiny přišla o práci a její peníze v bance se přes noc proměnily v téměř bezcenné "kupóny". Stejně jako úspory rodičů, což byl i první z hřebíčků do otcovy rakve. Po Michalově zmizení si Elvíra na vesnici prožívala peklo. "Dolarová kurvo! Vidíš, my jsme ti nebyli dost dobrý a kde je ten tvůj cizinec?" volali na ni chlapi. Čekala rok, dva. Poté využila intenzivního dvoření jednoho nápadníka a odstěhovala se s ním do Maďarska. Odtamtud ji Mišo unesl. Ten mezitím odjel z rodného Slovenska za prací do západních Čech. Se synkem bydlel v autě a makal v topenářské firmě. Po třech letech už měl poplacené dluhy, skromný podnájem, a přišla chvíle, aby se sháněl po Elvíře. Netušil, že už nebydlí doma. Trvalo to skoro rok, ale opět zaúřadoval švagr Arpád, tentokrát jako prostředník. Onoho večera zazvonil Michalovi telefon a Elvířin hlas pravil: "Můj Miško, přijeď pro mě, já už to s tím žárlivcem nevydržím." Tři hodiny vartoval u domu v Maďarsku, než druh odešel. Původně měl být v práci, ale ukradli jim sekačku, tak ukazoval místo činu policistům. Elvíra už byla připravená, jakmile za ním zapadly dveře, dala signál Michalovi a nechala na stole dopis na rozloučenou. Nejdřív ji odvezl k ní na Ukrajinu. Kamarádi, kterým ráno zavolal, jim na večer vystrojili svatbu. Jen hostinu, oficiálně se pak vzali na Slovensku. Elvíra už se umí smát Michal už byl v Teplé zabydlený, ale Elvíra musela přijet jen na turistické vízum. Po jeho vypršení se vrátila k Michalovým rodičům na Slovensko, kde později dostala občanství. Bylo nutné zařídit si pracovní vízum a dělat na noční směny v pekárně, takže se stejně s manželem skoro neviděli, sehnat další svolení pro práci v továrně na elektrosoučástky a tak podobně. Dnes mohou být pořád spolu, třetím rokem mají pronajaté řeznictví s bytem v patře a povolení k trvalému pobytu v Česku. "Vždyť už jsme Češi," říká Mišo. "Ze všech národů, které jsem poznal, jsou mi nejbližší. Už kvůli tomu, že si ze všeho, i sami ze sebe, dělají srandu." "Já už bych se sem nemohla vrátit," povídá Elvíra v kuchyňce jejího rodného domu v Četově. Při každém pohledu na zahradu vidí švestku, ze které před pěti lety odřezávala tátu. To bylo po druhé povodni, když dal barák jakž takž do pořádku po té předchozí. Už předtím se mohli výhodně přestěhovat, ale paní domu si postavila hlavu. "Pořád mu nadávala, že není něco hotové. Říkal mi, že už to nevydrží. Za pár dní byl mrtvý," vzpomíná Mišo. Stará paní se neumí smát, z jejích úst zaznívají většinou jen příkazy. Elvíra se směje krásně a ráda. Zvlášť, když se po více než tisícovce kilometrů blížíme k Teplé. Domů.