Nejlepší vzpěrač? Valach!

Malý a nenápadný. Tak působí Karel Seitl ze Zlína. Měří jen 156 centimetrů, je mu již 82 let a přitom je naprostou světovou raritou! Již po jedenadvacáté se stal mistrem světa ve vzpírání veteránů! A to je světový rekord. Navíc tento malý velký muž drží jako jediný na planetě evropské i světové rekordy hned ve dvou kategoriích - ve váze do 69 a 77 kilogramů. Nedávno se vrátil z Francie a hned manželce hlásil - nikdo na mě nemá. Stal se nejlepším vzpěračem na šampionátu Grand Masters. "Nezajímají mě soupeři nad 80 let, i když jich tam bylo devět. Chtěl jsem být nejlepším závodníkem celého mistrovství. A podařilo se mi to již podruhé," tetelí se blahem. Na bývalého plánovače gumáren Svit jsme se šli podívat do posilovny na sídlišti Jižní svahy. Tam jezdí z centra města. Už v sedm ráno byl v té nejlepší náladě a kondici. Stále si zpíval. "Dnes jsem tu už od půl šesté. Tak co chcete vidět?, Trh nebo nadhoz? Chodím sem třikrát týdně na dvě hodiny. Pořád mě baví s tím železem lomcovat. Je to můj život," říká. Klouby a vše ostatní mu prý zatím slouží. K lékaři nechodí. Jen když mi vypadl zub," směje se obdivuhodný Čech. Ve Francii startoval ve váze do 69 kilogramů. Rekordy ale udělal i do 77 kilogramů. "Kategorie střídám. Stačí, když deset deka přiberu. Když jsem startovával za národní mužstvo, to byly také dvě kategorie - 56 a 60," říká. Nejlepšího borce z celého šampionátu vybírají rozhodčí tak, že že vynásobí váhové a věkové koeficienty výkonem ve dvojboji. "Tak se získají body pro porovnání. Udělal jsem jich zatím 494 a příští rok mám v plánu 500," říká pyšně. V klubu 400bodových vzpěračů je 57 borců z celého světa. Zlínský Saitl je na 1. místě. Je i prvním Čechem v historii, jehož jméno bylo v roce 1998 zapsáno v Portlandu v americkém státě Oregon do vzpěračské síně slávy. Přitom s tímto sportem začal úplně náhodou. "Jsem ročník 1924. Byl jsem totálně nasazený v Kuřimi, kde jsme vyráběli letecké motory. Tam jsem se dostal k zápasení. Trénovalo se v hospodě. Jednou jsem si všiml v rohu pod židlí činky. Vytáhli jsme ji na dvůr a tam mi ukázali, jak se vzpírá. Od té doby uteklo 63 let. Podle něj vzpírání není jen o fyzické síle, ale i o rychlosti. Jak rychle vzpěrač dokáže pod činku vletět a vystihnout správný moment. Navíc sílu v rukou prý měl vždycky. "Na internátu ve Zlíně jsem byl raritou. Po rukou jsem scházel 72 schodů, nebo jsem tak obcházel pětadvacetimetrový bazén. Ale zásadně pozpátku," poznamenává borec, který v mládí vytvořil 72 československých rekordů. V roce 1952 startoval i na olympiádě v Helsinkách. Nejí žádná speciální jídla. "Jím, co žena navaří. Nejraději krupici, buchty, palačinky. Vždycky jsem byl na sladké," směje se. Vzápětí zvážní a říká: "Za vše vděčím manželce (76). Stará se o mě a shání peníze od sponzorů. Jinak bych už dávno seděl jen doma, protože závody stojí hodně peněz," dodává šampion.