Tady bydlí všichni čerti

Ten dům by kvůli bezpečnosti provozu neměl stát v zatáčce. Zázrak, že to ještě nikdo nevzal rovně. Jedete ve východočeských Králíkách k Vojenskému historickému muzeu a najednou... Tajemné tři sta let staré stavení, na pohled maličko zpustlé. Z okna v patře kouká krásná plešatá bezruká prsatá dívka. Nalíčené smyslné oči, rtěnkou doladěné rty. Záhadná stříbrná ozdoba nosu. "Zastav a něco zažiješ!" jako by říkala. Je to panna, není to panna, napadne zkušeného muže. Nedá mi to a zaklepu na dveře. Dlouho nic, jen hlasy uvnitř. Jako slušně vychovaný člověk neberu za kliku a ťukám dál. Nevím o zdejším zvyku, že stačí vejít a zavolat: "Haló!" Aby se vzápětí objevil čert, čertice nebo některý z malých čertíků. Svého času to mohl být i magor. Nekecám! "Mámo, máme návštěvu," hlásí ode dveří týpek (50) v pletené čepici vzdáleně připomínající židovskou jarmulku. Jenže je mnohem pestřejší. Jako život jejího majitele. Přichází paní domu Helena (27). Trochu se k manželovi nehodí. Je mladá a krásná. Její praděda tady stavěl prvorepubliková opevnění. "Chlapi, kteří mají většinou modrou knížku, dávají pevnosti krásně do kupy. Pořád je v nás ten mnichovský komplex," povídá. Babička jí vyprávěla, jak je tu krásně. Začala sem jezdit a narazila na tuhle starou chalupu. Po smrti majitelů připadla dědicům, kterých bylo hodně. Takže se, jak už to chodí, nedokázali domluvit a dům pronajali. Nájemce zpeněžil všechno starobylé zařízení včetně klik od dveří. Tak barák raději prodali. "V rodině byly zrovna náhodou nějaké peníze, tak jsem neváhala," směje se žena. Tehdy byla svobodná, bydlela v Praze a myslela, jak se tady bude časem krásně žít jejím dětem. Netušila, že je porodí čertovi. Studium dokumentárního filmu na FAMU přerušila až po čtvrtém porodu. To bylo nejstaršímu synovi dva a půl, dvojčatům něco přes rok. "Už to nešlo zvládnout." Stihla natočit film o zdejších pevnostech a o bylinkáři, který zná blahodárný účinek snad každé rostliny a nosí pletenou čapku podobnou židovské jarmulce. "Jsem na mateřské a táta hraje na harmoniku," říká stran obživy. "Já jsem Jim Čert," praví tiše muž. Nepoznal jsem ho. Míval dlouhý vlas i vous. Rebel s harmonikou a chraplavým hlasem, který provokuje už přes třicet let. Nyní počet jeho koncertů závisí i na tom, jak seženou hlídání k dětem. "Jestli tady chceš přespat, můžeš si vybrat," nabízí proslulý bard občanským jménem František Horáček. Pro hubenější hosty mají ložnici dole, pro silnější v patře u panny. "Když stěhovali katedru a chtěli ji vyhodit, nechala jsem si ji. Kamarádka pak figurínu postavila do okna," říká Helena. Místní pan učitel označuje toto vysvětlení za příliš prozaické, nehodné obyvatelů tajemného domu. "Panna se zbláznila a strašila v kabinetu biologie, k potěše žáků. Školník ji však vyhodil na dlažbu a Helena s Jimem se jí ujali. Stejně tady už měli kočky, psy a děti, jedna panna navíc, žádná potíž. Dali ji do okna, aby měla lepší přehled." Obýváku se tady stále říká sednice, prkenná podlaha, kachlová kamna, jediný zdroj tepla. Proto se všichni čerti na zimu uchylují do hlavního města. Jedinou moderní vymožeností je kulečník v podkroví. Kolem dvě houpací sítě, nedivím se, že se tu tak líbilo Magorovi, jenž přijel na několikaměsíční návštěvu. Ivan Martin Jirous, démon českého undergroundu. Z jeho knihy básní nazvanou Magor dětem předčítal zmíněný pan učitel a pak říkal žákům: "To je ten chlap, co ho můžete už delší čas vidět vedle domu pana Čerta v potoce." Magor si totiž usmyslel, že tam postaví hráz, aby se mohl svlažit. Bouřlivák Jim Čert vyráží na procházku s kočárkem a nezapomene si vzít košík na bylinky. Z okna ho pozoruje panna. Je klidná, ví, že se za chvíli vrátí.