Každý den dobrý

Když se ráno na horním konci Moravského Karlova otevře konzum, zákazníky by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Ženské tady frontu nestojí, ty chodí později, potom, co udělají ráno kolem baráčků a při hospodářství to, co musejí. Chalupáři si zase rádi přispí a tak do obchodu k "paní Jiřce", jak jí říkají, jako první obvykle vejdou dva chlapíci. Koupí si lahvové pivo, sednou na lavičku před výlohou a vítají nový den prvním lokem vyprošťovací úlevy. Je to takový jejich rituál, ne úplně pravidelný, ale skoro. Občas se k nim připojí pár houbařů nebo lesních dělníků a pak se u konzumu jazyky semele kdeco. Od starosty Červené vody na Ústeckoorlicko (kam Moravský Karlov patří) až po práci, která není a když, tak moc daleko. Pepa Dobřanský (31) a Miroslav Daniš (43) totiž patří mezi místní starousedlé nezaměstnané, žijící ze sociálních dávek a z toho, co dům a okolí poskytne. Pepův bicykl, opřený o zeď, je svým způsobem unikát. Od ubikace, kde teď žije, je to ke konzumu téměř kilometr do kopce a ujet ho, když zadní kolo háže ukázkovou "osmičku" a guma by potřebovala dofouknout, je kus umění. Dolů je to přitom horší než nahoru - "však to uvidíš sám, počkej až dopijeme a až si koupím mlíko," říká Pepa. Spolu s Mirkem Danišem mě zve podívat se, jak to tady chodí a vypadá. Krabicové mléko kupuje za dvacetikorunu, kterou si ode mne vyžádal za povolení k fotografování a po pravdě řečeno - překvapil. "Já ale mlíko pít musím, kvůli žaludku a dávám si ho do těstovin. Není to moc drahý a mně to chutná," říká. Ty dva jsem našel po dlouhém vyptávání v dolním konci Moravského Karlova. Vesnice je totiž rozházená podél cesty, od nevzhledných paneláků pokračuje až nahoru ke kostelu. Spodní část obce začíná vypadat k světu. Zhruba prostředek, kde bydlí Mirek s Pepou, sice zrovna nesvítí, ale jak oba říkají, vybírat si nemohou. Ani další lidé, které sem zahnala nouze a nezaměstnanost. Když není práce, není nic V Moravském Karlově byla kdysi ruská posádka. V osmašedesátém roce nejprve přijela jakási raketová jednotka, pár set vojáků a desítky raket na podvozcích. Pak následovalo všechno ostatní, včetně stavbařů, kteří tu pro vojáky postavili kasárenské městečko. Rusů bylo ale tolik, že pro ně byty nestačily a tak musely i tři rodiny žít společně. "Jo, tady bylo kolikrát řevu," říká místní pamětník. "Hlavně jejich paničky, ty se nesnášely a ječely na sebe jak fúrie." Vyšší důstojníci pro sebe měli tzv. "osobňaky", domy, připomínající vilky. V jedné z nich, pravda, protáhlé a jen jednopatrové, teď žije Pepa s Mirkem a spolu s nimi ještě šest dalších lidí. Patří k těm nejchudším ve vsi a netají se tím. "Ze sociálky, co dostávám, si obec strhává patnáct stovek za nájem pokoje kde bydlím, elektriku, plyn a vodu. Zbyde mi 2400 korun. Na celý měsíc, na všechno. A všichni jsme na tom stejně. Jak myslíš, že se nám asi žije?" ptá se Pepa. Mirek mu přitakává, bere z tašky krabici s mlékem a dává mu ji. "To kolo si musíš přifouknout a vycentrovat, nebo si rozbiješ hubu," konstatuje a já se přidávám. V duchu ještě vidím, jak se Pepovi třepala hlava, když sjížděl po silnici od konzumu. "No a co tedy vlastně děláte, chlapi," ptám se trochu nepřípadně ve snaze rozhýbat diskusi. "Co by?" krčí rameny oba. Pak přiznávají nějaké ty fušky, ale jinak nic moc. Kolem žádná práce není a na dojíždění a její hledání prý zase nejsou peníze. Lístek na autobus znamená díru do rozpočtu a možná i dva dny bez jídla. "Když nemáš práci, nejsi," seká rukou do vzduchu Mirek Daniš, kdysi důlní zámečník na šachtě Dukla v Havířově. Při propouštění šel mezi prvními. Pepa je zase švec, ale ani devítiletá pracovní stáž mu teď prý při hledání místa není nic platná. "Lidi s prachama ševce nepotřebují, koupí si boty nové. A ti, co by ho potřebovali, zas nemají prachy aby si nechali boty opravit," rozumuje. Probuzení městečka duchů Ještě tak nejspokojenější v ubikaci pro "asociály", jak zdejším přezdívají někteří z dolního konce, je paní Anna Králová (59). Věčně s sebou vodí svého jezevčíka Haryho - mimochodem, vždycky sytého a opečovaného - a nestěžuje si. Snad jen na to, že ji obec na stará kolena vystěhovala z rázovité stavby Mlýnického dvora, kde dlouhá léta žila. "Přišel chlap s prachama, dal je obci na dřevo a my museli jít. Já skončila tady. Pomalu si zvykám, ještě kdyby tak tekla teplá voda." To, co dům s osmi nájemníky představuje, bude ale brzy v Moravském Karlově spíše výjimkou. Pravda, lidé, co žijí na dolním konci obce v renovovaných panelácích po ruských vojácích, taky všichni práci nemají, ale zase nejsou tak na očích. A zbytek vesnice pomalu vstává z ruin. Starosta Červené vody Miroslav Švestka (46, ODS) odhaduje, že v Karlově žije kolem pěti set lidí. "Máme tam zhruba sedmdesát obecních bytů, většinou po rekonstrukci, na kterou jsem dostali dotace. To znamená, že byty nesmíme dvacet let ani prodat, ani privatizovat. Ale většinu všeho fondu v Karlově už mají v rukách soukromníci. A pracují. Kdo chce, práci si najde!" Hodně zdejších domů po Rusech, včetně patrových vil, je už opraveno. Teď se dělají chodníky a silnice, pár podnikatelů už má to svoje jako ze škatulky a i když člověk ještě tu a tam narazí na dům jako z hororu, bát se v ulicích jako kdysi nikdo nemusí. Jenom ta nezaměstnanost kdyby nebyla tak vysoká. Jejích sedmnáct procent zdejší kraj ubíjí a vtlouká do země. Spolu s lidmi jako jsou Pepa s Mirkem a ostatní "vyděděnci". Perou se se zoufalstvím a jsou rádi za každý další den...