Povolání: kaskadér

"Tatínku, jestli ještě skočíš, spálím všechny mosty," napsala v září 1997 devítiletá dcera otci kaskadérovi do nemocnice. Kaskadér se jmenoval Rudolf Bok a skočil ze Žďákovského mostu. Skok měřil 58,28 m. Jako byste se vrhli z Petřínské rozhledny, pod níž by chyběla ta Orlická přehrada. Pár dní před skokem musel Ruda do Bohnic, aby se zjistilo, zda se nejedná o cvoka. Tady došli k překvapivému závěru, že jde o normálního člověka. V rozporu s tímto závěrem Ruda opravdu skočil. Dopadl na záda, dusil se a kašlal krev. Zlomil si páteř. Noviny ho pohřbily anebo aspoň umístily na vozík. Ale on byl po dvaceti dnech propuštěn z nemocnice a zakrátko zdráv jako ryba. Možná zdravější než my ostatní. Nikdy neměl nic zlomeného (jen tu páteř). Duší je romantik: píše básničky a pohádky pro nejmenší. To byl ale blbej nápad, skákat z takový vejšky... To přesně mu vytanulo na mysli, když se tehdy zázrakem přece jen vynořil na hladinu. Možná, že zaslechl tichý boží hlas, jenž mu tam nad vodami naléhavě sdělil: "Tak tohle, Rudo, bylo naposledy! Ještě jednou, a přestanu bejt kámoš!" Pánbíček se slitoval asi také proto, že Ruda neskákal pro prachy. "Ani pro slávu, ani pro peníze," objasňuje zcela vážně. "Slavnej jsem byl čtrnáct dní a dali mi tričko Yamaha a šusťákovou bundu. Motorku jsem si přál, abych nevypadal před kaskadéry jako pitomec, že nic nechci." Žádnou nedostal. Neskákal zdaleka jen pro světový rekord, neboť to by bylo málo. Především hodlal sám sobě a ostatním kaskadérům dokázat, že patří mezi elitu. Odtud nikdo jiný nikdy neskočil - až na opilce, který už nevyplaval, což se nepočítá. A tak je Rudolf Bok, držitel rekordu ve skoku z pevného bodu do stojaté vody, zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Běžným mostům se vysmívá slovy: "To je ale srandovní výška." Plánoval skočit na laně ze žižkovského vysílače, ale neskočí. "Nechali by nás skákat ze sto deseti metrů. Ale je to moc bezpečné," říká s pohrdáním znalce. "To může udělat každý. Na laně." Také v pohádce Z pekla štěstí skákal z mostu do vody. Ze čtyř metrů, což bylo předmětem dobré nálady širokého Za daleko úctyhodnější lze považovat Rudolfův pokus o rekord v hořícím běhu v roce 2002: "Chtěl jsem uběhnout čtyři sta metrů. Ohně se bojím, ale bývám tak zajištěný, že se mě oheň nedotkne a tajně doufám, že se mi nic nestane. Tehdy ze mě byla ohnivá koule, a jak tak běžím a zvedám nohy, koukám, že mi začaly hořet ponožky a spékat se tretry. Uběhl jsem 197,5 metru. Na achilovkách mám dodnes jizvy." Na svém úplně prvním tréninku se Ruda chtěl předvést a rychle si svlékl tričko, aby všichni viděli, jaký je svalovec. Jenže Zdeněk Srstka zahřměl: "Hele, mladej, oblíkni se, nebo nastydneš!" Ženy by zareagovaly obdivněji, ovšem ve vztazích s nimi Ruda nemá na růžích ustláno. Rozvedl se už podruhé, přitom nekouří, nepije, neponocuje, rukama i nohama zvedne sto kilogramů a schůzky si dává po čajovnách. Dámy jsou sice z kaskadérů celé pryč, ale daleko lépe se jim žije s mzdovým účetním, jenž nosí výplatu pravidelně. Zas by ovšem nesvedl napsat knihu Jsem kaskadér (Ruda ji napsal) či povídky Jak jsem byl vyhazovačem. Svého času si přivydělával jako vyhazovač ve Slovanském domě. Bodl ho tam Alžířan: "Teprve když odešel, nahmátl jsem díru v džínách. Krvácela. Měl jsem v úmyslu jít na muzikál a nemohl jsem, protože jsem nemohl sedět. Jindy jsem chtěl vyhodit pána a ten se chytil sloupu a držel. S vedoucím jsme ho táhli jako v pohádce O veliké řepě." Za nejúžasnější kaskadérský zážitek Rudolf označuje natáčení reklamy pro Švédy, kde vystupoval jako James Bond: "Padal jsem z balkónu, hořel jsem minutu na záchodě, šestkrát jsem se kutálel ze schodů a stále se to nedařilo, protože komparsisti byli tupí a neuhnuli. To jsem si pak připadal jako Belmondo ve filmu Zvíře. Taky stůl jsem rozbil a potom jsem si upravil motýlka. Shořela mi nehofilavá maska, celá hlava začala pálit, měl jsem popáleniny prvního stupně, ale to kaskadér neřekne ani au." Zranění? Sem tam popáleninka. Otřes mozku - tehdy se mu chtělo zvracet, ale domů dojel normálně na motorce. Jednou vykloubené rameno z tréninku. Nahodil si ho sám: chytil se topení a cuknul. Od té doby mu tam křupe a nemůže plavat kraula. K výronu kotníku poznamenává: "Tehdy jsem měl berle, ale už jsem si domluvil, že na večírku za peníze spadnu ze schodů. Odložil jsem berle a dvakrát spadl ze schodů i s tím nateklým kotníkem. Pak jsem vzal honorář, berle a odešel jsem." Jeho kamarád skočil ze břehu do vody a skončil na vozíku. Ruda se vrhl z osmapadesáti metrů - a nic, pohoda. Vystupoval v televizním pořadu Jak se žije beze strachu spolu s válečným zpravodajem a krotitelem tygrů. Když válečný zpravodaj vyprávěl, jak kličkoval mezi střelami, Ruda kroutil hlavou a říkal: "Ježíš, ty jseš magor!" A když Ruda vyprávěl, jak skákal ze Žďákovského mostu, kroutil hlavou válečný zpravodaj. Hrál v bezpočtu filmů, naposled loni, kdy představoval nebožtíka. S potěšením vzpomíná na americký snímek Bídníci, jehož některé záběry se točily poblíž Prahy. Přijel později než ostatní, převlékl se do vojenské uniformy a zaslechl instrukci: "Kdo nemá žádnou akci, půjde vzadu a bude dobíjet vzbouřence." Rudolf dobíjel, až potkal černocha. I toho se snažil dobít, ale černoch si ho nevšímal a vypadal udiveně. Ruda stále útočil, až na něho zařvali: "Stop! Ten musí žít, to je hlavní hrdina!" Nyní by se Ruda rád prosadil na jiné parketě - v literatuře.