Mourek je pro kočky

Tam, kde hoteloví hosté spokojeně mňoukají... Naši předkové kocourům hotelový luxus nedopřávali, naopak je lehkomyslně ponechávali špacírovat po doškových střechách a do krve se rvát v kopřivách. Jedenadvacáté století si kočky jinak hýčká. Odjíždíte na nějaký čas z města? Ubytujte číču v hotelu. Kočičí hotel Mourek v Úvalech u Prahy slaví už deset let intenzívního provozu. "Když jsem ho projektoval, jeli jsme se inspirovat do Švýcar," vzpomíná Bohuslav Pištínek. "A tam: patnáct koček v jedné místnosti, žraly z jedné misky, permanentně se rvaly." Což se samozřejmě nelíbilo ani paní Blance Pištínkové: "Řekla jsem: To teda ne! Abych šla mezi tolik koček... A co bych pak řekla majiteli? Kdyby se popraly a natrhly si ucho?" V hotelu Mourek se kočky neperou a uši jim zůstávají na svých místech: každá z nich je ubytovaná v krychli o délce stěn sto dvacet centimetrů, jednotlivé boxy dělí silná skleněná přepážka. Všude čisto jako v parádním pokoji vzorné hospodyňky. Kdybyste tímto způsobem ubytovali nevysokého člověka, ani ten by se zde pravděpodobně necítil špatně. K dispozici by měl WC misku s kočkolitem, košíček na spaní, zavěšenou hračku, kobereček či dokonce prkénko na broušení drápů, to vše se stravou na den za sto padesát, bez jídla o dvacku méně. Vejde se sem pětadvacet koček, přitom v sezóně si Pištínkovi říkají: Kéž bychom měli sto míst. Zatímco v říjnu či listopadu tady pobývá jedna kočka nebo žádná. "V listopadu zvlčíme, zkrátí se nám žíly a ruce nám jdou dozadu," usmívá se Bohuslav Pištínek. "Někteří lidé si to sem chodí napřed zkontrolovat," vypráví Blanka Pištínková. "Ověřit si, že kočka tu nebude ve stresu. Taky se k nám přišel podívat slepý pán, který sem od té doby dává perského kocourka. Přijel taxíkem, vystoupil, měl bílou hůl. Říká: Jdu se podívat, jak to tady vypadá. Otevřela jsem box a ruku jsem mu vedla odshora dolů. On povídá: Pěkný." O kočičí povaze Zdalipak platí: Jaký pán, takový kocour? "Kočky se vychovávat nedají," míní Bohuslav Pištínek. "Když na vás koťátko začne syčet, za pár let je z něho zlá kočka. Kočka je svá, jak se narodí, taková je, nikdo s ní nic neudělá. Stane se, že hodní majitelé přinesou bestii, která je tyranizuje, jsou věčně poškrábaní. Navíc bít kočku a křičet na ni se nesmí, jen by se to ještě zhoršilo." Jeho žena vzpomíná, jak jí upadla kovová miska. Jednu z koček to vyděsilo do té míry, že vyletěla z boxu, hoteliérku podrápala a od té doby ji nesnáší. "Už čtyři roky na mě syčí," podotýká paní Pištínková. "Před tím incidentem byla hodná." Samostatnou a velmi pozoruhodnou kapitolou jsou příchody a odchody zdejších hotelových hostů. Dvakrát do roka přichází do hotelu Mourek kocour, kterého si majitel přivezl z Jihoafrické republiky. "Strakatý, má pohled šelmy, to se snad kočka potkala s jaguárem," procítěně kocoura popisuje Bohuslav Pištínek. "Jeho majitel pověřil švagrovou, ať ho sem zaveze. Jenže on miluje jen pána, všechny ostatní by sežral. Ta švagrová ho chytala, kocour cenil zuby, strašně se ho bála. Tak ho zahnala na WC do skuliny za mísu, rychle přes něj přehodila deku a sem k nám přinesla syčící deku převázanou motouzem." Rovněž odchody bývají dramatické. Cožpak o to, kočka by šla domů ráda, ale pěkně rovnou domů, ne do přenosky a do auta. To si takhle přišli manželé pro somálského kocoura. Tvářil se zlostně. "To je tvůj kocour, ty si ho vem!" povídá manžel manželce. Hoteliér Pištínek chtěl s transportem pomoci a skončil na chirurgii, rána mu hnisala. A tak se nezřídka vidí, jak si jde majitel pro kocoura a předtím vyloví z tašky svářečské rukavice. "Žádný veterinář vám kočku z přepravky nevyndá," upozorňuje Blanka Pištínková. "Jen ta ukrajinská sestra na veterině, ta jediná se nebojí. Dřív jsem ani nevěděla, že kočky koušou. Mívali jsme psa. Ale do hotelu bych ho nedala. Ta představa, že se mu večer stýská..." Kočkomilové "Jednou nám tady nechali majitelé kočku, která sežrala gumového hada," vypráví ing. Pištínek. "Jejich dvouletý syn tvrdil, že viděl, jak toho hada sežrala, ale nevěřili mu. Pak málem chcípla. Strávil jsem s ní tři dny a tři noci na veterině, seděl jsem a držel ji, měla kapačku. Potom vyzvracela gumového hada. Byl tvrdý a lámal se." Paní Pištínková s úsměvem dodává: "Manžel ho sestavil. Od té doby sem kočka jezdí, jmenuje se Eliška." Panu hoteliérovi se kočka Eliška odvděčila následujícím způsobem: "Rafla mě. Na poslední prohlídce, když už se jí ulevilo. Kapala ze mě krev a veterinář mi povídá: Támhle si to opláchněte a nepokapejte nám to tady." Podle Pištínkových jsou kočkomilové lepší lidé, než je běžný průměr. I když. V odpoledních hodinách přijede pán v nejnovějším typu mercedesu a řekne: "Když jsem si pro kocoura přijel už v pět, to mi ten den počítat nebudete, viďte?" K čemuž Bohuslav Pištínek podotýká: "Peněz jako šlupek, a handrkoval by se o pár korun." Hotel Mourek právě slaví desáté narozeniny, a když vznikal, inspirovat se nebylo prakticky kde. "Chodil jsem do zoo a pro srovnání odkrokovával výběh tygrů," vzpomíná ing. Pištínek. "Přepážky mezi boxy jsem chtěl mít skleněné, aby na sebe kočky viděly, ale zas jsem si říkal: Co když kočka nevidí sklo? Co když narazí?" Vedle toho se Pištínkovi strachovali, aby vůbec získali nějaké zákazníky. Zbytečně. Během zmíněných deseti let neměli dovolenou, v sezóně vstanou v pět, aby v šest už bylo vzorně uklizeno, po každé kočce box vysávají, vytírají, vyperou kobereček. Kromě toho se mnohé dověděli o kočkách i o lidech.