Rachel a Clare - živé mumie!

Bylo jim patnáct let, rády sportovaly a jejich krásu obdivovali všichni spolužáci. Nikdo netušil, že jim v těle dřímá duševní nemoc, která naprosto zničila jejich životy. Rachel a Clare Wallmeyer (36) trpí již dvaadvacet let mentální anorexií. Připomínají živoucí kostry. Nyní se obě Australanky rozhodly zveřejnit svůj příběh a hlavně fotografie. Na snímcích z mládí se dvojčata šťastně usmívají do objektivu, kulaté tvářičky, zdravá barva v obličeji. Byl to ale klam, poslední okamžiky, než jim propuklá choroba duše začala devastovat těla. Na současných snímcích jejich úsměv připomíná škleb mumií. Rty jsou tenounké, tváře propadlé, oči hluboko v důlcích, těla vyzáblá. Rachel a Clare, které žijí v australském Melbourne, váží třicet kilogramů. Jejich kosti mají strukturu jako u stoletých lidí. "Je to jediná cesta ukázat světu naše utrpení," říká Clare. "Vše nás děsí, život je pro nás temné místo." Ženy přiznávají, že se cítí nikým nemilované. Dokonce nevěří ani v lásku pečlivých rodičů. "Oni nás mají rádi, ale ne takové, jaké jsme." Obě přestaly ve svých čtrnácti letech jíst a naordinovaly si neuvěřitelný sportovní program. Clare denně vstávala v jednu hodinu ráno a běhala neuvěřitelných 60 kilometrů denně. Rachel se pro změnu věnovala plavání. "Je pravda, že až když jsme onemocněly anorexií, začali si nás lidé poprvé všímat," vzpomíná Clare, která stejně jako její sestra nikdy neměla přítele. Sportování už dávno vzala voda. Rachel, která vzhledem k nedostatku potravy onemocněla osteoporózou, měří dnes 1,57 metru a je o tři centimetry menší než její sestra. Nemoc jí totiž zkroutila páteř. Její sestra má pro změnu na těle 38 zlomenin. "Nikdy jsem neměla menstruaci, moje játra a ledviny fungují špatně," říká Clare. Obě už vůbec nejedí, jen občas kousek suši nebo trochu melounu, zapijí to colou či kávou s umělým sladidlem. "Za poslední čtyři roky jsme jídlo vždy jen rozkousaly a vyplivly," přiznává Rachel. Pravidelně berou pilulky na průjem, až dvacet denně. Jejich maminka Moya je přitom v rodině známá jako vynikající kuchařka. Když však nese na stůl dobroty, místa obou dcer zcela automaticky míjí. Dvojčata ztratila pocit hladu již dávno. Často ztrácejí i potřebu žít. Clare skočila pod auto a pod náklaďák, Rachel se již třináctkrát předávkovala léky proti bolestem a na spaní. Vždy však byly zachráněny. Rodiče Bob a Moya jsou ve stálé pohotovosti, a přesto bezradní. Již 40krát byla dvojčata na klinice kvůli depresím, slabostem srdce nebo bezvědomí. Před několika měsíci začal dr. Ira Sacker, prezident organizace na pomoc lidem postiženým anorexií, hledat tým odborníků, který by ženám pomohl. Clare a Rachel by byly rády normální. "Ráda bych se zamilovala," říká Rachel. "Ovšem muž, který by o mě stál, by mě musel chtít i s anorexií." Clare touží najít si práci a varovat mladé lidi před svojí nemocí. "Myslím, že se anorexie nikdy nezbavím, ale ráda bych ji měla pod kontrolou. Ale není jednoduché představit si obyčejný život mezi lidmi. Vždyť jediné, co známe, je anorexie."