Bez sekery? Ani ránu!

Lze hovořit o zázraku, že v okolí Milevska zůstaly ještě nějaké lesy. Neboť právě zde žije a trénuje trojnásobný mistr Evropy v dřevorubeckém sportu Martin Komárek (??). Dejme tomu, že by tento mladý muž dostal zdánlivě nesplnitelný úkol, jaký dostávali princové v pohádkách: Do rána vykácej les, a princezna je tvá. No a mistr Evropy by se ráno ženil. Za ním by ležel les. Nepochybujte o tom, my jsme ho totiž viděli při tréninku. Dřevorubecký sport opravdu existuje. U nás nemá právě hluboké kořeny, zato Australané ho pěstují více než sto let. "Na Novém Zélandě se mu věnují už malé děti," říká Martin Komárek. "Jako u nás hrají kluci fotbal, tak na Novém Zélandě nebo v Americe sekají. A sekají tam dokonce i ženy." Ptáme se, jak ty ženy vypadají. Některé prý normálně. Sám Martin Komárek kupodivu nepochází z dřevorubecké či lesnické rodiny, tvrdí o sobě, že je normální kluk z Oseka u Milevska, že vystudoval lesnickou školu v Písku a soutěže s motorovou pilou mu učarovaly už v šestnácti. "Pokud to chcete v dřevorubeckém sportu někam dotáhnout, počítejte s hroznou dřinou. Zvlášť když předtím neděláte nějaký jiný sport na téměř profesionální úrovni. V žádném případě na tom nevyděláte. Základní vybavení stojí tři sta tisíc, k tomu jsem se propracovával sedm let, protože jsem začal od nuly. Pokud vyhraju, veškerá dřina se mi vrátí v jedné chvilce - když hraje naše hymna." Prý úplně bezpečné Co takhle useklé prsty u nohou? "Stane se," říká s roztomilým úsměvem. Vzápětí to bere zpět: "Ale ne, není to nebezpečné, když se dodržují pravidla. Kdo se poraní, tak buď z nekázně, nebo z únavy. Viděl jsem jen lehké úrazy: člověk škrtne o pilu nebo o sekeru, nic velkého. Já se před pěti lety jen trochu píchnul do kolena." Sekery, které náš mistr Evropy používá, neseženete v železářství za rohem. Pan Komárek jich hýčká sedm, každá z nich stojí okolo čtrnácti tisíc. "Mají topůrka z amerického dřeva, žádné evropské by tu zátěž nevydrželo," vysvětluje. "Cestuju většinou se čtyřmi sekerami, jinak bych překročil váhu a musel v letadle připlácet. A navíc, v letadle sekery trpí, hrozně to s nimi hází. Vždycky pilu i sekery obalím, aby se nezničily. Onehdy já odletěl do Ameriky a moje zavazadla do Paříže. Chodil jsem po závodišti a prosil, aby mi někdo půjčil sekeru. Zavazadla se mi vrátila, až když jsem odjížděl." Sochy motorovou pilou Dřevorubecká soutěž se skládá ze šesti disciplín, zde jsou: Přesekávání kmene z prkna ve výšce, řezání motorovou pilou, přesekávání stojícího kmene, řezání ruční pilou, přesekávání ležícího kmene a řezání motorovou pilou s extrémně silným motorem. Pro disciplíny s motorovou pilou si Martin Komárek obléká speciální kalhoty, jejichž tkanina do setiny vteřiny zastaví řetěz pily, obouvá boty s ocelovou špičkou, nasazuje brýle a sluchátka. "Pro vítězství nemusíte vyhrát všech šest disciplín, záleží, jak to ti ostatní kazí," poznamenává pan Komárek. "Tak třeba když při přesekávání ležícího kmene jednou jedinkrát špatně seknu, musím to opravit, a v té jedné vteřině přijdu o vítězství. Do finále se dostane jen šestnáct nejlepších z celé Evropy. Šestnáct vyrovnaných lidí. Bude hrát roli, kdo to zkazí. Stačí, když odstartujete o půl vteřiny později... A jakmile letos nevyhraju, nedostanu práci trenéra na celý další rok." Což by byla škoda, neboť náš dřevorubec první třídy v sobě nalezl i pedagogické vlohy: "Učit mě baví," říká. "Věková skupina mých žáků je neomezená. V Americe i na Novém Zélandě existuje seniorliga. Přijde děda a přeseká špalek rychleji než já." Možná tomu nebudete věřit, ale Martin Komárek ještě ke všemu vyřezává na zakázku sochy. Motorovou pilou. "Šlo jen o to zkusit to," usmívá se. "Před lety bych nevěřil, že to svedu. Většinu věcí dělám z hlavy, nic si předem nemaluju. Jedna moje socha stojí v Milevsku před obecním úřadem a moje vyřezávaná lavice se dostala dokonce až do Bruselu. Slavnostně ji tam odhalovali, zúčastnil se i Špidla."