Doktor pejsek: Pomůžu ti, Ájo

Aportování, česání srsti, procházky na vodítku, mazlení se - činnosti, které většině majitelů psů připadají všední. Pro někoho ale mohou být téměř jediným způsobem, jak dokáže komunikovat s živým tvorem. Jediným důvodem, proč se snažit poprat se svou nemocí. Nedělní Blesk strávil jedno odpoledne při canisterapii - rehabilitační metodě, která pomáhá zkvalitnit život převážně postiženým dětem. Jak dokáží psi léčit? Jaká zvířata jsou vhodná jako "terapeuti"? Komu dokáží nejvíce pomoci? V pražském komunitním centru Motýlek probíhá canisterapie dvakrát týdně. Se svými dvěma bílými švýcarskými ovčáky sem dochází Jana Drvotová, která se canisterapii věnuje už pět let ve sdružení Psi pro život. Jedním z jejích pravidelných klientů je Martin (13). Ten už dvě fenky - Dinu a Akinu - bezpečně rozezná. Z vozíčku jim udílí pokyny, schovává míčky a s hrstí plnou piškotů netrpělivě čeká, až je bude moci odměnit. Když si šestiletá Dina přijde hrdě s míčkem v tlamě pro výhru, Martinovi se ve tváři objeví spokojený úsměv. Aniž by si to v dané chvíli uvědomoval, trénuje svou drobnou motoriku. Jakmile si k Lucce (13) trpící mentální retardací lehnou oba ovčáci, zklidní se tak, že téměř okamžitě usne. "Lucka si pejsky už dokáže sama naštelovat. Takhle s nimi leží asi půl hodiny, tělíčko se prohřívá, uvolňují se křeče," vysvětluje terapeutka Jana Drvotová. Po chvíli ale začíná opravdová divočina. Lucka společně s Akinou podlézá židle, válí sudy a schovává se jí ve vedlejší místnosti. Když ji pes objeví, nadšeně ho pusinkuje. Kromě motoriky si pilně trénuje i řeč. Pokud totiž chce, aby si pes sedl, musí správně vyslovit pokyn. Ne všechny případy canisterapie ale končí tak pozitivně. "Vzpomínám si na chlapečka s těžkou mentální retardací. Nemluvil, choval se apaticky. Při canisterapii začal postupně dávat Dině povely, začal se nahlas smát, běhal s ní. Bohužel tento příběh nemá šťastný konec, protože spolupráce s rodinou nebyla dobrá a chlapeček přestal do zařízení, kam jsem s Dinou chodila, docházet," vzpomíná Jana Drvotová. Pár minut po začátku cvičení se rozrazí dveře a do místnosti vběhne tmavovlasá dívka. "To je naše Ája," představila svou klientku terapeutka. Ája se přivítala se psy, chopila se kartáče a začala něžně česat fenku Dinu po hlavě a počítat drápky, pro jistotu na všech čtyřech tlapkách. Zatímco děti berou canisterapii jako zábavnou hru se zvířaty, pro psy samotné je tato činnost velice náročná. "Pro psy je to vyčerpávající. Nedá se určit, kolik hodin týdně smí pes takto "pracovat", ani kdy musí "odejít do důchodu". Každý pes je individualita, stejně jako člověk. Nicméně je jasné, že při této práci je energeticky vysáván a potřebuje se zpátky dobít," popsala Jana Drvotová. Na canisterapii se pes připravuje doslova od štěněte. Neprochází žádným zvláštním výcvikem, nezáleží ani na rase, nejdůležitější je jeho vyrovnaná povaha. Nesmí reagovat agresívně ani bázlivě, musí mít trpělivost s dětmi, které ho občas zatahají za uši nebo v zápalu hry stisknou víc, než je mu příjemné. Psi dokáží vrátit do života jedince, které mnozí už odepsali. Ti si se zvířetem vytvářejí vztah beze slov. "Mezi psem a dítětem musí docházet ke komunikaci. A tím nemyslím pouze plnění povelů, ale neverbální komunikaci. K tomu je potřeba, aby měl pes svou práci rád a neplnil pouze pokyny svého pána," dodala terapeutka.

---

Co je canisterapie? Podpůrná metoda, která se využívá v rámci ucelené rehabilitace. Osvědčuje se u klientů se speciálními potřebami všech věkových kategorií i u lidí společensky znevýhodněných, např. u seniorů v domovech důchodců. Praktikuje se také s dětmi, a to jak s dětmi se speciálními potřebami (dětská mozková obrna, autismus, pohybové poruchy, mentální retardace), tak i se zdravými. Děti si kontaktem se psem rozvíjejí jemnou motoriku (česání, hlazení, házení aportu), hrubou motoriku (chůze se psem na vodítku, podlézání psa apod.), rozvíjejí si i řeč, učí se poznávat a ukazovat jednotlivé části těla psa a následně svoje, rozlišovat barvy (srsti, obojku apod.)