Řopíky se drží módních trendů
Jak se cítí ženy v prvorepublikovém vojenském opevnění u česko - polské hranice. Pojďte s nimi do "bunkru"
Betonové valy, dělostřelecké tvrze, pěchotní sruby, řopíky, které měly sloužit na obranu naší země. Chlouba prvorepublikové armády a technický zázrak své doby, který dodnes obdivují snad všichni muži. A kdo nebyl v řopíku, jako by nebyl. Jak ale vnímají tyto dodnes uchvacující vojenské poklady ženské oči? Nedělní Blesk vyslal na "bunkrovou" túru ženy hned dvě. Jak jim stavby v Orlických horách na východě Čech učarovaly? V Orlických horách musíte nachodit desítky kilometrů, abyste odhalili všechna prvorepubliková vojenská opevnění u zdejší česko - polské hranice. A to se vám stoprocentně nějaký z nich najít nepodaří. Naše cesta začíná na kopci Suchý vrch, několik kilometrů od města Jablonné nad Orlicí. Tři kilometry od vrcholu skrývá podzemí v hloubce asi 16 metrů pod povrchem dělostřeleckou tvrz Bouda, největší bunkrový komplex u nás. Královna mezi bunkry Pro zasvěcence (pochopitelně mužského pohlaví) je Bouda úplný poklad. Je jednou z pouhých pěti dělostřeleckých tvrzí, které prvorepubliková armáda stihla dostavět. Pak přišla mnichovská dohoda a s ní konec plánů na výstavbu kompletního pohraničního opevnění. "V září roku 1938 bylo československé opevnění rozestavěno jen asi z jedné čtvrtiny," vysvětluje Jiří Hořák, jeden z nadšenců, který tvrzi obětuje většinu svého času. Ani Bouda ale není kompletní. V září roku 1938 jí chyběla nejen hlavní zbraň, ale i velká část vnitřního vybavení. Zato byla postavena za úctyhodných 22 měsíců a skládá se z pěti objektů - vchodového bunkru, dělostřelecké věže a tří pěchotních srubů. Navzdory názvu nikoli dřevěných. Všechny bunkry mají stěny a stropy tlusté 3,5 metru, vyrobené z pevného železobetonu. O kvalitě použitého materiálu svědčí i fakt, že jak Němci, tak později příslušníci lidově demokratické armády, z tvrze ukradli, co mohli. Skvost nebo plesnivá díra? Nevlídný betonový bunkr nás k návštěvě příliš neláká. Skrze mříže na hlavním vchodě prosakuje vlhkost a chlad. Zatímco se náš průvodce obléká do teplé bundy, my se v tričku a mikině připravujeme na nejhorší. V podzemí je pouhých 6 °C a navíc pěkné vlhko. "Pevnost měla mít svoji filtrovnu, která by čistila a vyhřívala vzduch. Po dokončení tak v podzemí měla být teplota patnáct Celsiových stupňů a v kasárnách ještě tepleji," vysvětluje Hořák. My si ovšem o 15 °C můžeme nechat jen zdát. Každý návštěvník tvrze vyfasuje petrolejku, elektrické osvětlení se zapíná jen zřídka - chybí totiž peníze. Interiér pevnosti ale dává na krutou zimu rychle zapomenout. Skoro dva kilometry chodeb, úzká železnička s klínovým vozíkem, kterým se do pevnosti dopravoval materiál. Minové komory, ve kterých měla být trhavina. Pokud by se nepřítel dostal dovnitř, miny by se odpálily a chodba zasypala. K tomu muniční sklady, kasárna, kanceláře, elektrárna... "Tahle pevnost je prostě nádherná. I když jsou i tací, podle kterých to je plesnivá, zmrzlá díra," rozplývá se nad důmyslností tvrze Jiří Hořák. Po více než hodinové prohlídce váháme někde na pomezí obou názorů. Řopíky v módních barvách Zatímco naše túra začínala hluboko v orlických lesích, její pokračování nás zavedlo zpět do civilizace. V malém městečku Králíky mají milovníci řopíků a jiných vojenských bunkrů prvotřídní servis. Malé betonové domečky okolí Králík totiž doslova lemují. Esteticky náročné ženské oči konečně zaplesaly. Nedaleko vojenského muzea, uprostřed polí vykukují bunkry s novou tváří. Betonová šeď byla přemalována pestrými barvami maskáčového vzoru. Ten je navíc stále módní. Ke smůle "nepřítele" ovšem září barvami jen ze strany směrem do českého vnitrozemí. Každý, kdo na ně pohlédně od hranic, uvidí jen kopce hlíny porostlé trávou. Sem tam je dokonce kryjí křoviny nebo osamocené stromy. Malé domečky jsou obehnány ostnatým drátem. Co uvnitř ukrývají, pro nás zůstává tajemstvím. Zabedněné jsou i mrňavé dveře, průhledy zamřížované. Nová barevná vizáž trochu kazí dojem vážnosti, s jakou byly králické řopíky budovány. Ale i přesto - pohled na linii bunkrů, které měly bránit republiku, je i pro ženskou svým způsobem fascinující. A možná tak trochu i romantický. Kolik vojenských bot tudy před válkou prošlo? Kolik lidí doufalo v jejich spolehlivou ochranu? Kolik lidí by tu asi zemřelo, kdyby...