Šestnáct let mlčení

Kraj pár desítek kilometrů od Prahy, mezi Pikovicemi a Hradišťkem, už prolezly desítky hledačů pokladů a archívů "po Němcích". Pány Mužíka a Gaensela nevyjímaje. Nikdo tam nic nikdy nenašel. Možná proto, že hledače zajímala jen dávná minulost. Místní lidé totiž tvrdí, že ještě pár týdnů po změně režimu u nás, po listopadu 1989, se ve zdejších lesích děly věci, o kterých sice spousta svědků ví, ale málokdo je ochoten o nich hovořit. Do lesního masivu mezi vrchy Chlum a Medník uložili vojáci tehdejší Československé lidové armády něco, co si vyžádalo spousta práce, složitou organizaci a také téměř dokonalé utajení. Od přelomu února a března (sněhu moc nebylo, spíš holomrazy) až do poloviny dubna 1990 se v lese na půl cesty mezi Pikovicemi a Hradišťkem pilně vrtalo, kopalo, hloubilo a betonovalo. Dosud nikdo neví proč. Ten, kdo pod sedlem Medníku vybral místo k uložení čehosi, co mělo být ukryto, se ve své práci vyznal. Vždyť tehdy stačilo, aby se kdesi za humny objevil sloup kouře a už tam běželi "revoluční aktivisté" přesvědčit se, zda "staré struktury" nepálí dokumenty. Lidé byli nervózní, spousta věcí ve společnosti zanikala nebo se naopak rodila. A v této době, na dosah ruky od Prahy, uskutečnil kdosi vojenskou operaci jako vystřiženou z učebnice. "Potvrdí vám to tady každý. Vojáků tam bylo jako much, ten kus lesa obklíčili a nikdo tam nesměl. Asi to byli paragáni nebo průzkumáci, s červenými barety a v maskáčích. Ani chataři se na svoje zahrádky nedostali. A lidi poslouchali, dost se báli," tvrdí o neuvěřitelných událostech jara 1990 člověk, který je zažil na vlastní kůži. Není sám. Chlapi, co tehdy chodili na pivo do hospod v Petrově nebo Hradišťku a vraceli se po setmění domů, dodnes kroutí hlavou nad tempem prací. "Makali jak zjednaní. Non stop. V noci tam svítily silné světlomety, dobře byly slyšet pneumatické sbíječky i kladiva," vzpomínají dodnes. V trojúhelníku vymezeném obcemi Hradišťko, Pikovice a Třebsín, v lesích mezi nimi téměř tři měsíce hospodařila armáda. Očití svědci - a téměř dvě desítky jich Nedělní Blesk oslovil - se bez ohledu na svoje zaměření, věk nebo profesi shodují v takové spoustě věcí (včetně detailů), že je nemožné podezírat je ze zkreslování skutečnosti. Podle jejich líčení trvaly zemní práce v lese pod Medníkem od přelomu ledna-března do začátku dubna. A protože lidé jsou zvědaví, ne každý respektoval zákaz vstupu. Chuť vědět byla silnější. A tak se například jistý pan V. svěřil kamarádům v hradišťské hospodě přezdívané U guláše s tím, co se přihodilo jemu. Budiž předesláno, že vojáci kolem prostoru, kde v lese zvláštní jednotka hloubila jámu o rozměrech zhruba 20x50 metrů, utvořili dva izolační kruhy. Ten větší, vnější, střežili již zmínění parašutisté nebo možná i průzkumníci. Užší okruh, vnitřní, byl jen pár desítek metrů od místa, kde se pracovalo. A právě téměř až tam se pan V. dostal. Zatkla ho hlídka v ochranném protichemickém obleku (na vojně, když se ještě rukovalo, se tomu říkalo "atombordel") a s protiplynovými maskami na obličejích. Vyvedli ho ze střeženého prostoru a předali kolegům na jeho okraji. Jakýsi důstojník si pak zapsal jeho jméno a bydliště a pustil ho po slibu, že o tom, co viděl, mluvit nebude. Upřímně řečeno - moc toho neviděl. Pár vojenských zelených tatrovek, rozježděnou lesní cestu a stany kolem. Právě těžké kamióny Tatra měly do prostoru navážet kontejnery se záhadným obsahem - na tom se spousta lidí z Pikovic, Hradišťka, Petrova i vzdálenějších obcí shoduje. Všichni ale souhlasně tvrdí, že největší frmol začal v první dubnové dny a možná že i o nějaký týden dříve. K místu zemních prací v lese začaly v té době najíždět míchačky s betonem, tzv. mixy, každý se čtyřmi kubíky obsahu. Dole v Hradišťku si na místa civilních šoférů sedli vojáci, v lese obsah vyklopili a prázdnou míchačku předali původním řidičům. A takhle to šlo nejméně dva-tři týdny, ve dne i v noci. Že to bylo v té době nemožné? Že by to muselo vzbudit pozornost? Vyprávějte to lidem, kterým pod okny rodinných domků za světla i za tmy rachotily těžké kamióny kamsi do lesa... Poté, co byla (jak se zdejší lidé dohadují) nad vykopanou jámou a jejím navezeným obsahem utvořena betonová deska, nastoupili další vojáci, snad ženisté. Ti zrekultivovali lesní cesty a nad vykopanou jámou zasadili dvoumetrové smrčky. Armáda se z oblasti stáhla pár dní před koncem dubna. Dnes je les pod sedlem Medníku klidný a všude kolem se hlásí o slovo nové jaro. Zeleň začíná převládat a maskuje stopy někdejší lidské činnosti. Když má ale člověk dobrého průvodce, dokáže se zorientovat a místo, kde tehdy vojáci kopali, najde. Dnes je to povlovný zářez do mírného svahu, připomíná tak trochu terasovité políčko. Kolem rostou habry, jilmy a další listnaté stromy. Jen na té terase jsou smrky, takřka všechny stejně vysoké. Tak asi mohly za těch patnáct šestnáct let narůst. A ještě - hodně stromů kolem zaschlo. Možná došlo k posunutí zeminy a poškození jejich kořenů, kdoví. Každopádně za dva nebo tři roky tu po záhadném výkopu nebude ani stopa, příroda všechno dokonale zahladí. A zůstanou spekulace, co pod zemí vlastně je. S výjimkou těch, kteří celou akci zorganizovali a jsou dodnes neznámí, to neví nikdo. Dokonce ani tisková služba ministerstva obrany, která ústy mluvčí Jindřišky Verešové vzkázala doslova následující: "O žádné takové operaci nejsou dostupné informace. Pokládáme za krajně nepravděpodobné, že by k popsaným událostem došlo. O ničem podobném neví ani Vojenský historický ústav." Jenomže - říkejte to lidem, kteří to všechno viděli na vlastní oči. A divte se, že spoustě z nich vrtají v hlavách hlavně ony ochranné protichemické obleky vojáků, ve kterých se lesem pohybovali. A že ve vzduchu stále visí otázka - co to v té zemi vlastně je?