Rande drsňáků

"Projel jsi celý svět, ale tohle jsi ještě nezažil," zavolal mi před minulým víkendem Renda (33) ze Soběslavi. Motorku, pivo, rum, slivovici, chleba, paštiku, spacák a stan měl připravené. Zakoupil jsem podobné zásoby v army shopu, pak zimní kombinézu tankistů bundeswehru a mohli jsme vyrazit na 50. ročník Elefantentreffen do bavorské části Šumavy. Setkání drsných chlapíků, kteří ani v mrazech nenechají své dvoukolové oře odpočívat. Navléknu na sebe skoro všechno, co vlastním, Renda, v civilu řidič náklaďáku, taktéž. Teploměr ukazuje mínus deset. Nasedneme na jeho jawu z roku 1956, kterou si pěstuje právě pro tuto příležitost, jinak jezdí na yamaze. Prostě nastartuje a obráží kamarády po republice a Evropě. Nejraději vzpomíná na výpravu přes Balkán do Albánie. A na Sraz slonů, který zažil už pětkrát. Být na téhle akci znamená mít srdce motorkáře. Kdo jiný by absolvoval v té "kose" stovky kilometrů, aby zapařil s kolegy, spal ve stanu a ohříval se tak akorát u ohně či rumem. Přes pět vrstev oděvu mě po deseti minutách jízdy zebou chodidla, kolena a ruce. Na místo srazu v Soběslavi už nedojel první parťák, "klekla" mu jawa. Další stroj odpadá po jedenácti kilometrech. Pak i Rendův. Smutně pokračuje v doprovodném autě. Přesedám k Lukášovi (24), jenž přibyl až z Teplic. Jede nás sedm na pěti motorkách včetně jedné sajdkáry. U pumpy čeká další stejně velká grupa. Rozmrzáme u kafe, dáváme si noviny do bot a tak. Na hranicích hodina zdržení, u jednoho z nás našli policisté vystřelovací nůž delší než 8,5 centimetrů, což je v Německu považováno za zbraň. Kvůli jeho zabavení je nutné sepsat sedm protokolů. Další poruchy včetně ucházejících pneumatik. Na místě jsme až těsně před setměním. Bývalý lom s přilehlými loukami u vesničky Solla (asi 50 km od hranic) je zaplněn stovkami stanů, přestože akce začíná oficiálně až druhý den, v pátek. Rezignujeme na stavbu plátěného příbytku a jdeme do stánku s občerstvením. Renda tam potká své kamarády z nejdrsnějšího mnichovského motorkářského klubu. Přestože, jak říká, umí německy jen slova "sex, bír a yamaha", rozumí si. Mohutný Bavorák je nalitý a rozkope tam nakonec velký stůl. Přijde jeho křehká přítelkyně a zavelí k odchodu. Vedeme ho po zledovatělých cestičkách kempu asi hodinu. Ne že by to bylo tak daleko. Za to jsme pozváni na jejich červencový motorkářský sraz do Mnichova. Parta ze Soběslavi se roztrhala, my zbylí přespíme v dodávce na parkovišti. Následující den nám zabere hledání místa a stavba stanu. Usídlili jsme se vedle kluků z Jílového u Děčína, vedle jsou borci z Milevska. Mají s sebou českou vlajku, pečené sele, dost dřeva a nejsou škrti. Další večer opět odvedeme mohutného Bavoráka, který tentokrát usnul u našeho ohně, a jdeme na točené pivo za dvě eura, tedy částečně kloužeme, podobně jako ostatní. Potkáme "Vodníka", jenž se předevčírem vyboural, zlomil si žebra a řekl: "Nebliju krev, tak asi nemám žádný vnitřní zranění," sedl znovu na motorku a dorazil až sem. U stánku je dlouhý pult, jeden Němec najednou rozepne poklopec a počurá okolostojícím nohy, ale vzápětí přinese rundu piv, takže vyvázne bez úhony. "Chemik" z Jílového uklouzne a převrhne na sebe plný kelímek, což pouze komentuje slovy: "Chlapi, nelejte to pivo z oken, podívejte se, jak vypadám." Druhý den povídá Lukáš, že se zase neuhlídal a ožral se a že být tady ještě týden, tak nás všechny vezou domů v zinkový rakvi. Ale už je neděle, tak nezbývá než všechno z posledních sil sbalit, naložit na motorky a do aut a těšit se na 51. Sraz slonů.