Prostituce je hrozná dřina

"Počkejte, počkejte, ale z těch dvaatřiceti let musíte odpočítat osmnáct, co jsem byla za příživnictví v lapáku," chytá se za hlavu Andy (61). Snažíme se spolu udělat něco jako matematickou statistiku jejího "pracovního vytížení" a dopracovat se k počtu chlápků, se kterými se vyspala. Škrtáme, zaokrouhlujeme a spíš snižujeme, ale stejně dojdeme k cifře přes osmnáct set. "No nazdar," vydechne Andy, "to je zástup." Dnes je z ní důchodkyně takřka bez důchodu (chybějí jí odpracované roky), majitelka bytu a faktická bezdomovkyně a zároveň bezedná studna úplně všeho, co se týká prostituce. Má ji v malíčku. "Jo, teď už jenom tam. Klidně napište, že jsem od pasu dolů mrtvá," žertuje. A mluví a mluví... Andy přišla na svět jako "kulacká dcera". Rodiče měli 57 hektarů půdy na Žatecku, většinou chmelnic. Když tam začalo v roce 1951 združstevňování, utopil táta s matčinou pomocí asi patnáct svých prasat v rybníce. "Ať chcípnou, ale jim je nedám," řekl prý. Když se ráno družstevníci vzbudili a uviděli, jak prasata plavou břichy vzhůru, vzalo to rychlý konec. Oba rodiče dostali basu - táta pět let (odseděl si tři, za Zápotockého byl amnestován) a matka tři měsíce. Andy (dívčím jménem Anička) vzali do zemědělského učňáku v Žatci. Tam taky přišla v sedmnácti o věneček, díky jistému Standovi D., dneska je to prý moc známá figura v tamních "zvláštních" kruzích. Jejich parta kradla, brala to, co volně leželo a vůbec žila život, který toho se zákonem neměl moc společného. První trest přišel v roce 1961 - rok natvrdo. Prostituci jí tehdy ještě nepřišili, nebyl svědek, který by před soudem prohlásil: "Ano, to je ta, které jsem zaplatil za sex" a tak to bylo příživnictví (§ 203). Zavřená byla na Pankráci a tuhle svoji první zkušenost s vězeňstvím využila až do poslední kapky. Byla tam nejmladší, nejméně utahaná a obnošená. Pochopila, že i za mříží se dá žít slušně, pokud snese to, co se snést dá. A tak spala s bachaři a dokonce i - jak dodnes hrdě vzpomíná - s "náčelníkem výchovy". "Ale ženské si myslely, že práskám a tak mě bily. Jé, já tam byla bita mockrát." Po propuštění zůstala v Praze. Díky kontaktům z Pankráce si našla podnájem a protože byla opravdu moc hezká ženská, v branži se uchytila ze dne na den. "Nejdřív jsem šlapala Perlovku a když jsem se rozkoukala, dělala jsem hotely." To už měla svého přítele - Jirku M., veksláka, co kšeftoval s bony u Tuzexu ve Spálené ulici. "S ním jsem spala z kamarádství, to ostatní byl obchod," říká Andy. Její denní režim byl pořád stejný. Pozdě ráno zalehnout a spát, po obědě kolem druhé vstát, dát si lehkou snídani a sprchu, navštívit kadeřníka a pak jít "na záchyt" do Perlovky nebo na podobnou štaci. "Záchyt jsme potřebovala každá. Naše práce totiž vůbec nebyla o tom, kde koho rychle sbalit, vyspat se s ním a hledat dalšího. To se děje dneska, ano, ale je to hnus. My jsme si potrpěli na úroveň." A záchyt? To byl první klient, kterému stačila ruční nebo ústní práce a to, že si mohl sáhnout na ňadra. To vše bylo za čtyři stokoruny - a ty padly na útratu, díky které mohla Andy sedět u barpultu v Bibitě nebo jinde a čekat na zákazníky. Podle jejích slov tehdy neexistovalo, aby holka někoho sbalila, aby šla za ním. Naopak - kultivovaná prostitutka na úrovni hotelu nebo drahého baru vždy čekala, až si ji pán vyhlédne. Ani ceny za služby nikdo nikomu nediktoval, průměr prý byl sto západoněmeckých marek za hodinu. Pobyt na svobodě střídala Andy s vězením. Pardubice, Všehrdy a další "ústavy" byly nejen školou, ale i seznamovacím zařízením. Proto se Andy dobře znala třeba se zpěvačkou Evou Olmerovou. Ta pod alkoholem bourala a i když nikomu neublížila, šla do Všehrd sedět. Její píseň "Čekej tiše" tam tehdy vězeňkyním naschvál pouštěli místo budíčku a Andy ji nadosmrti nezapomene... A tak svoboda střídala pobyt na státní útraty. Někdy Andy dost provokovala. Jako tehdy, když předstoupila před předsedkyni trestního senátu na pražském Ovocném trhu už jako zkušená recidivistka, oblečená v "plné zbroji". V jejím případě to byl norkový kožíšek nad kolena a téměř nic pod ním. "No paní obžalovaná!" pronesla soudkyně, "já tady pracuji už sedmým rokem, ale takový kožich si na rozdíl od vás dopřát nemohu." Andy nezaváhala, vykasala si norka a to, co měla pod ním. Poplácala se dlaní asi tak dvacet centimetrů pod pupkem a zvolala: "Ale to musíte mít taky tohle, paní soudkyně." Dostala o rok víc. Jindy jí zase dopravili do vazby ve Všehrdech tak, jak ji sbalila lítačka něco před půlnoci v Sekt pavilonu. Ano, tam, kde Přenosilová zpívala poprvé svoje "Boty". Andy si je tehdy nedoposlechla, lifrovali ji spolu s ostatními kolegyněmi jako blesk mimo Prahu, asi se čekala nějaká státní návštěva. "Já měla tehdy večerní dlouhé šaty s rozparkem přes celé stehno, brokátovou vestičku, norkový kožíšek a střevíčky z Francie," vzpomíná Andy. Ostatní zatčené holky na tom byly podobně. Bachařka ve Všehrdech (později jí říkaly Koloběžka) si celou přivezenou partičku pohrdavě přeměřila a zařvala: "Sundejte si ty svoje hadry a koukejte se obléct slušně," a rozhodila mezi ně tepláky a křusky. Jejich smíchu nerozuměla... Andy žila jak chtěla, ale vždycky ze dne na den. Na zadní kolečka nemyslela. "To se, co pamatuju, povedlo jen Patricii. Ta si ušetřila na byt, dítě jí vychovala soukromá učitelka a dneska je za vodou." Andy ne. Po převratu dostala poměrně dost peněz - příbuzní jí vyplatili za půdu po otci, na které začali hospodařit a stát v restitucích také něco přidal. Celkem toho bylo skoro milión. Andy si našla druha o deset let mladšího, koupila byt a zařídila ho, koupila auťák. Když jí nezbylo nic, druh jí z bytu vykopl. "Jsem na pracáku na podpoře. Žiju jak se dá, ale ničeho nelituju. Mám alespoň na co vzpomínat." Občas si projde - jen tak, cvičně - Václavské náměstí v Praze a pak se týden rozčiluje. "To je hrůza, vždyť ty špinavé Bulharky a Rumunky lezou chlapům až do poklopce. A policajti nic. To by za nás být nemohlo!" Čest své vlajky a profese tak, jak ji pamatuje a chápe, bude hájit až do konce.