Dvě hospody na pětníku

Nespeky na Benešovsku Nemají školu, poštu, policejní služebnu, kanalizaci, plynovou přípojku, vodovod. Na jejich internetových stránkách nenajdete předepsané "Návody pro řešení nejrůznějších životních situací". Asi proto, že jsou tu hned dvě hospody naproti sobě přes silnici. Kdyby se trochu zmáčkli, vešli by se do nich snad všichni dospělí obyvatelé vesnice. Štamgasti jsou rozděleni, i když někteří chlapi obcházejí oba podniky s tím, že je úmyslně rovnoměrně sponzorují. Avšak jinak může být důvodem ke změně pomyslného dresu jedině nezaplacený dluh neboli sekera. To se pak několik měsíců paří vedle, než dojde k témuž. Když někdo řekne: "Vyřídíme si to pod lipkou," znamená to výzvu k souboji pod stromem hned vedle hospod. Poslední fackovačka byla dávno, před měsícem. Hodně se to tady uklidnilo. Největší bijec sehnal zaměstnání vyhazovače a tak je vybouřený už z práce a večer dá pokoj. Říká se o něm, že je silný jak býk a také tak chytrý. Stará hospoda se takhle nejmenuje náhodou. Má číslo popisné jedna, přepřahali se tu koně na cestě z Prahy do Vídně a ve spodní části baráku není kousek cihly ani malty, jen kámen a jíl. První písemná zmínka o ní je z roku 1524 s tím, že existovala už dávno. "Ten strop bys měl strhnout," zahajuje věčnou debatu štamgast, filmový producent Michal. Za Marie Terezie bylo kvůli častým požárům nařízeno, že původní dřevěné stropy hospod musely být překryty omítkou, takže ta dodnes skrývá unikát. "Dej mi pokoj, při tom, co tady vyvádíte, by to hned vyhořelo. Udělám to, až tady bude muzeum, ne opilci," směje se spolumajitel Honza. Jeho děda dům koupil v roce 1945, o tři léta později mu podnik komunisté sebrali. Dědicové ho dostali zpět v restituci poněkud zchátralý, opravují ho dodnes. Honza bydlí nahoře a může chodit do lokálu v papučích, čehož hojně využívá. Je mimo jiné kapitánem šipkařského družstva, které se propracovalo do třetí středočeské ligy. Dali sem automat, chlapi začali házet a už to jelo. Teď trénují každý den, kromě závodníka přezdívaného Králík, který to zdůvodňuje tím, že jako jediný není "svobodnej ani rozvedenej". Dáváme si skvělou koprovku, která stejně jako většina hotových jídel stojí 49 korun, z čepovaných piv je k dispozici benešovský Ferdinand za 12, plzeňské v ceně 21, Gambrinus za šestnáct či slušné kvasnicové za slušných 14 korun. Mezi tím Michal vypráví o svém sousedovi zvaném Džejár, který se po restituci pozemků v Praze zařekl, že už nikdy nebude pracovat. Nyní je jeho zaměstnáním hra golfu. "Chytal jsem ryby, on vedle mě, nic nebralo, tak povídal, že radši pojede do Kanady. Pak jsem ho potkal, chlubil jsem se mu, že jsem vytáhl štiku pětašedesát centimetrů, pod jezem, on že jeho měla metr dvacet, tak se ptám, jestli pod jezem, nebo nad jezem, ale Džejár prý co blbnu, že to bylo v Kanadě." Ještě přidává historku o kamarádovi, jenž na otázku, co dělá, pravil, že lepí letadýlka nebo sedí v hospodě Na Růžku, žádnou babu nemá, jestli ho prý nějaká bude chtít, tak lepí letadýlka nebo sedí Na Růžku. "Za půl roku se ke mně doneslo, že má konečně ženskou. Hostinskou z Růžku." Co se týče žen, největšího respektu se zde těší temperamentní dáma s maďarskou krví, která si občas dojde pro svého podstatně vyššího muže z místní mariášnické party. Ten během večera nešetří siláckými slovy na adresu spoluhráčů, kteří nevynášejí podle jeho představ, ale jakmile se objeví drahá polovička, zkrotne jako beránek a strpí, že mu pivo obrátí do výlevky a zavelí k odchodu. Kamarádi už to ví a snaží se madam zdržet pozváním na frťana. A tak jednou skončila v sousední hospodě, odkud ji musel naopak tahat manžel a prý z toho byl "pěkně vyjukanej". Venku sněží a tak si spolumajitel Honza vzpomene, jak byl kdysi s partou v Alpách obytným autem, kterému se porouchalo topení, takže jim přes noc uvnitř "zamrzlo víno i rozmrazovací sprej" a poprvé v životě si "čistil zuby fernetem". Přiznává, že jenom z místních by se hospoda neuživila, naštěstí se jedná o vyhledávané místo, takže se to tu přes léto hemží cyklisty, turisty, vodáky či chalupáři z nichž někteří neváhají v touze po pivu přebrodit Sázavu. "Jeden takovej tady byl v pátek do zavíračky, v sobotu ráno bouchal, abychom už otevřeli a zase pařil, v neděli to samý a když večeru odcházel, otočil se na kámoše a povídá: Chlapi, to jsme si krásně zachalupařili." Tlačenka, panáky a Don Číčo Ideální muž: Nepije, nekouří, neexistuje... Tak praví cedule na chodbě sousedního podniku s honosným názvem hotel Lauřín. Ve skutečnosti jde o ubytovnu, což zdůrazňuje i číšník Martin, aby sem "náhodou nepřijela rodinka na víkend a pak nebyla zklamaná". Nocleh se tady dá pořídit už za 110 korun, čehož využívají třeba stavební firmy. "Děláme v Praze střechu novýho obchodního centra," říká Karel, jeden ze tří pokrývačů a klempířů, kteří se večer vrátili za šichty a před spaním si zašli na pivko a večeři. Složení čepovaných nápojů a ceny jsou podobné, jako vedle ve Staré hospodě, zde navíc vycházejí vstříc ubytovaným a dávají jim každé páté jídlo zdarma. Karel a spol jsou ze Šluknovského výběžku, v jejich oboru s prací přes zimu nic moc, tak jezdí po republice. "Domů se dostaneme na víkend. Alespoň jsme pro manželky vzácnější, to byste koukal, jak nás vítají, zvlášť, když vezeme výplatu." Z nocujících hostů Lauřín žije, vznikl za první republiky, kdy zde byly letní byty pro Pražany. Místní prý nejsou na osazenstvo v pracovních oděvech ze všech koutů republiky i Slovenska příliš zvědaví a tak na pivo chodí spíš ke staré konkurenci. Poměrně velkou ranou pro tržbu restaurace byla smrt věrného štamgasta Zdeňka, bývalého prvoligového fotbalisty. Po zranění achilovek se upnul na rum a pivo a v šestapadesáti se upil. Poctou pro podnik jsou pravidelné návštěvy slavného starousedlíka, fotbalového mága Antonína Panenky. Chodí sem sázet Fortunu, jejíž pobočka vznikla v místě salónku, kde se za komunistů dával na černo gotes neboli plátýnko. Místní usuzují, že přes svou minulost nemá autor proslulé penalty zvané vršovický dloubák žádné zákulisní informace, neboť sází hodně při zdi, za pár desítek korun. Fotbal hrál i číšník Martin, než mu "odešla" kolena. Kromě polonahé krásky je v lokále i plakát místního TJ Sokol Nespeky, k čemuž poznamenává, že "jakmile postoupili do bé třídy, začali se třást o výsledky a už to není ono". Druhý pingl Martin byl dokonce ve fotbalové reprezentaci pracovníků pražských interhotelů a vzpomíná, jak svého času porazili nabubřelý výběr Restaurací a jídelen Prahy 1, kde náměstkoval dnešní premiér Paroubek. Ten však nenastoupil. Pozdě večer žijí obě hospody svým životem. Štamgast Karel v Lauříně, bývalý dlouholetý pražský hostinský, prohlašuje svou obvyklou větu, že s ním odešla z hlavního města poctivost. Vzpomíná se na každoroční vánoční klání v karetní hře prší o frťany, kdy účastníci večer ztěží rozeznají manželky od ozdobených stromků a někteří ztratí soudnost úplně a odcházejí nazí prostředkem ledového potoka. Někteří z hostů v montérkách si berou dvacet deka tlačenky na pokoj. Naproti ve Staré hospodě už je přítomen Don Číčo, mladý muž v klobouku, obleku a vestičce v hodinkami na řetízku, který dělá poštovního úředníka, pochvaluje si závodní jídelnu s obědy za 17,80 a pije pivo z tupláku, protože ho dostal od kamarádů. Sleduje líté klání v šipkách, které končí hádkou, neboť poslední platí malé panáky a jako na potvoru je to dvakrát za sebou tentýž muž a pokaždé hra skončila, když si byl u výčepu pro pivo, což se mu zdá podezřelé. Ale na vyříkání celé věci venku pod lipkou nakonec nedojde a hraje se dál.