Tam dole v dole

Být zaživa pohřben. Krev v žilách tuhne, vstávají vlasy na hlavě, naskakuje husí kůže, v zádech mrazí. Představa jako ze strašlivého románu. Slavný zakladatel detektivky Edgar Alan Poe se ze všeho nejvíce děsil toho, že se jednoho chmurného dne probudí v rakvi metr a půl pod zemí - a živý. Ke všemu v rakvi není telefon, takže nešťastnému domnělému nebožtíkovi by vznikl nejeden problém. V dole Paskov na Ostravsku jsou sice telefony na každém kroku, ale když řeknou: Nekecej a zfárej! rozklepou se vám kolena. Do hloubky dvanácti set metrů se člověk dvakrát netěší. Kolikrát se jednomu udělá zle i v metru. A tam se aspoň sjíždí po civilizovaně vyhlížejících schodech. Kdežto důlní výtah vypadá jako... no asi jako regulérní cesta do pekla. A ještě předtím než se člověk, třesoucí se jako hromádka sulcu, do zmíněného výtahu dostane, musí absolvovat některé zajímavé a poměrně nečekané procedury. Tak především se svlékne donaha a zanechá v místnosti k tomu určené veškeré své oblečení, hodinky a tak (samozřejmě jen dočasně, všechno se mu to vrátí zpátky). Poté vyděšený naháč vyfasuje speciální hornický oděv včetně trenýrek, vše bavlněné, nic z umělého vlákna. "Takové oblečení vyvolává statickou elektřinu, takže by se mohla zažehnout jiskra a dole v dole bychom měli průšvih," objasnil sám ředitel dolu inženýr Václav Kabourek. Jasně, kdo by se chtěl změnit v hořící pochodeň. A tak fasuji nezvykle velké bavlněné trenýrky, velmi prostorné červené kalhoty, obrovskou červenou halenu přepásanou černým páskem, šátek, helmu, těžkou svítilnu a takzvanou samozáchrannou krabičku, s jejíž pomocí lze při závalu dýchat minimálně padesát minut. S tím si hlavu nelámu, jakmile dojde třeba jen k planému poplachu, ihned hrůzou ztratím vědomí a stav kyslíku mi bude ukradený. Nyní už postupujeme směrem k výtahu. Míjíme tabuli s nápisem, že dnes se podává ke svačině vepřový řízek, chléb. To my u nás doma nemíváme vepřový řízek ani v neděli. "Však brzy poznáte, jak velice si ho havíři zaslouží," upozorňuje ředitel. "Na vrchu jsou schopní dát si po čenichu, dole jsou to rovní chlapi. V očích veřejnosti jim ublížil minulý režim - a to nešťastné: Jsem horník a kdo je víc." Stačí jen krátce se zadívat na výtah a rozklepete se. Vratká plechová kocábka připomínající klec. Dolů padá (téměř) volným pádem. A tak se člověk dole v dole ocitá sice neuvěřitelně brzy, ale zelený jak sedma. Klopýtáme dlouhatánským osvětleným tunelem, do něhož ústí mnohé další tunely. Vypadá to tu jako v pekle, ale relativně luxusním. Ve vzduchu se tetelí prach, horko čas od času zaženou větráky, překvapivě moderní stroje strašně řvou. Ani za pět set tisíc měsíčně bych tu nepracovala. Ba ani lákavá vidina vepřového řízku ke svačině zdarma by mě nepřesvědčila. Horníky jako by někdo vystřihl z učebnice občanské nauky: z obličeje zcela pokrytého uhelným prachem svítí jen oční bělmo. Člověk si proti nim připadá jako notorický flákač, jako směšná krysa z kanceláře, která si s notýskem přišla na chvilku omrknout skutečný život. A rychle a ráda uteče nahoru. Předák podává hlášení řediteli dolu. Ačkoli neříká: Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo, vojnu nebo válku tato situace maličko připomíná. "Důl je polovojenská organizace," vysvětluje inženýr Václav Kabourek. Svůj důl zjevně miluje, a když o něm hovoří, září mu oči tak, jako by hovořil o ženě. Důl Paskov je funkční čtyřicet let, zaměstnává asi tři a půl tisíce lidí, denně jich dolů zfárá osmnáct set (z nichž se jen čtyři sta podílí na těžbě přímo, ostatní se zabývají kontrolou a údržbou), pracuje se nepřetržitě na čtyři směny, vyraženo je zhruba sto dvacet pět kilometrů chodeb. "Paskovské černé uhlí je to nejkvalitnější u nás. Přírodu nelikvidujeme, to říct by byla lež. Když něco dole kopete, životní prostředí neničíte. Máme bezpečnostní systém srovnatelný se systémem jaderných elektráren, do bezpečnostních opatření investujeme desítky miliónů korun," podotýká ředitel. Nezbývá než doufat, že to zrovna dneska jako na potvoru neselže. Například důlní otřesy nemají pravidla, nikdo je nepředpoví, jsou jako tsunami. "Otřesy nemáme," uklidňuje nás ředitel. "Máme metan, jsme silně plynující důl." Koncentraci metanu hlídají čidla a snižuje ji vápenec, který se tu sype všude možně. Jídlo a pití dolů do dolu smí, nikoli však, nedej bože, lihový vařič nebo alkohol. "Namátkově nám dýchá tak sto padesát lidí denně, na vrátnici, v areálu, na pracovišti," tvrdí ing. Kabourek. "Musíme chránit šachtu i lidi. Loni se na jednom z dolů našly nedopalky. Novináři se ptali horníků, co na to říkají. A oni, jinak tolerantní, odpověděli, že to musel udělat absolutní magor. V nejlepším případě by mu dali po držce. V Kladně byli tři mrtví kvůli tomu, že si jeden zakouřil." Jak tuto svízelnou situaci řeší vášniví kuřáci? Žvýkají tabák. A pak si třesoucí se rukou zapálí, jakmile doběhnou do sprch. "Svérázné povahy," usmívá se ředitel. "Na povrchu se porafaj a pobijou, ale když je dole průšvih, jdou vytáhnout kamaráda, a přitom vědí, že tam mohou zůstat. S jiným řemeslem to nedokážu srovnat." Výtah nás veze nahoru a jede jako blázen, který by měl dostat vysokou pokutu. Bezradně hledím do zrcadla na svůj černý obličej. Mám mour i v nosních dírkách. V dole jsem pobývala dvě hodiny, nedělala jsem tam nic a jsem úplně vyřízená. A ti lidé tam osm hodin těžce pracují, je to vůbec možné? Později se už trochu čistší ocitáme u starosty blízké obce Brušperk, pod kterou se těží. Jeho pohled na hornictví je poněkud neotřelý: "Říkám, kopejte, kopejte pod Brušperkem. Z každé vytěžené tuny dostává obec peníze. Kope se hluboko, následky škod jsou malé, obec vzkvétá. Kdepak měsíční krajina."