Obsluhovala jsem filmové hvězdy

Měla ve vlasech mašli a přes sukni přehozenou vyžehlenou zástěrku. Každému se líbila. Bylo jí sedmnáct a přišla do Prahy udělat štěstí. A taky ho svým způsobem udělala. Ne že by si jí snad všiml továrník nebo syn nějakého ministra a pojal úmysl, že jen ji a žádnou jinou nechce pojmout za choť a jako důkaz lásky jí dal slibně velkou šperkovnici. Tak to nebylo. Takové happy endy se píšou pro plátna kin, aby si nad nimi poplakaly chudé holky. Růžena byla sice chudá, ale do kina za celou dobu, co byla v Praze, nešla. Měla totiž všechno z první ruky. Slavné herečky s ní rozebíraly možné vdavky, slavní muži s ní zašpásovali. Jejím zaměstnavatelem byl slavný režisér. Růžena byla služka u Vladimíra Slavínského. Nevzpomínáte si? Přítelkyně pana ministra, Falešná kočička, Holka, nebo kluk... Růženě Hesové je dnes 92 let a žije v malém vesnickém domku kousek od Pardubic. Před nějakými šedesáti lety by na jméno Hesová neslyšela. Jmenovala se tenkrát Špirochová. Ono vlastně hodně věcí bylo tenkrát úplně jinak. Tak třeba - být služkou v Praze u dobré rodiny, to byla pro mladou holku z vesnice výhra. "K nám chodili všichni. Lída Baarová, Věra Ferbasová, Oldřich Nový, Zita Kabátová, Zorka Janů, Ferenc Futurista. Já jsem si předtím myslela, že Futurista je nějaká vymyšlená postava!" Paní Růžena se ani po letech neubrání smíchu. Slavní herci do bytu režiséra Slavínského v Bubenči docházeli nejen na čtené zkoušky, ale i na slavnostní jídlo po premiéře. A to musela být Růžena na nohou pěkně hluboko do noci. "Šampaňské bylo na stole pořád, a pak kafe. Na slavnostní večeři jsme připravovali polívku, mozečkové krokety, svíčkovou nebo řízky. A pan Slavínský ještě z nějaké cukrárny objednával zmrzlinu. V poslední chvíli, kdy už všechno bylo snědeno. Představte si, ta zmrzlina vypadala jako ovoce. Byly tam banány, pomeranče. Nádherné." Dveře do kuchyně bývaly otevřené. A Růžena poslouchala, co se u stolu, kolem kterého seděli slavní, povídalo. "Občas přišla do kuchyně některá z hereček. Na radu. ´Mám se vdát, nemám´ přemýšlela Věra Ferbasová. ´V tomhle vám nemůžu radit, to je váš život, říkám jí, mládí utíká a musíte počítat, že nebudete pořád mladá´ Už ale nevím, jak to dopadlo. Ten nápadník za ní jezdil. Byl to advokát, nebo architekt?" Muži si rádi s Růženou zašpásovali. "Jára Pospíšil přišel za dveře a spustil: "Ruku líbám, milostivá paní!" Otevřela jsem. "To nepatřilo vám," říká mi. "Vždyť já se vás o to ani neprosím," říkám mu já. A jeden hudební skladatel měl auto, které hrozně rámusilo. Když dojel, tak mi říká: "Už jsem tady!" A já na to: "Však jsem vás slyšela, už když jste vyjížděl z Václavského náměstí." Na návštěvě byl u Slavínských i Jára Kohout a idol ženských srdcí Oldřich Nový. Zdá se ale, že na Růženu příliš nezapůsobil. Přišel i Vlasta Burian. Toho prý pan režisér neměl příliš v lásce. Burian si se scénáři hlavu nelámal a hrál, jak se mu zrovna chtělo. "Růžena Šlemrová, ta vždycky za mnou chodila a říkala: ´To jsem ráda, že jsi taky Růženka´ a tancovala se mnou kolem stolu." Jiné herečky ale byly o dost odtažitější. "Hlavně Adina Mandlová byla protivná. Hrála si na velkou dámu. Ty, co byly dámy doopravdy, ty takové divadlo dělat nemusely." A o lecčem se tehdy jen potichu šuškalo. Baarové bratr? Byl hrozně tlustý! A jak to bylo s tou Mandlovou? Seznámila se někde v lázních s tureckým pašou? Dva scénáře, které si tenkrát vzala Růžena na přečtení, ani neotevřela, nebyl čas. Ani do kina nezašla. "Já se v Praze po setmění bála," říká a dodává: "A práce bylo tolik!" Vaření, venčení dvou královských pudlů Karla a Šmudly. Ti dva psi tak trochu zpunktovali, že se Růžena u Slavínských vlastně objevila. Měla zrovna dovolenou a chuť změnit službu. Poptávala se v trafice v Bubenči. Nevěděli o ničem. Náhle vešla paní se dvěma psy. "A oni hned ke mně a skákali. A trafikant se ptá: "Paní Slavínská, tady děvče hledá službu." A už jsem k nim šla na návštěvu." Růžena se líbila pejskům, líbila se paní Slavínské, a tak pan režisér řekl: "Psi se k ní hezky mají. Ti poznají dobrého člověka. A mě se ptáš, jestli tu má zůstat? Co mně je po tom. Ty s ní budeš, já s ní nebudu." Většinu času potom Růžena skutečně strávila s Lídou Slavínskou. Rozuměly si. Vždyť paní Lída byla jen o čtyři roky starší a pocházela taky ze skromných poměrů. Pan režisér natáčel na Barrandově jeden film za druhým, o víkendech jezdil na Jíloviště, kde psal scénáře. "Byly jsme samy dvě. Děti oni neměli, ale proč, to nevím. Slavínský byl o devatenáct let starší." A co paní režisérová celé dny dělala? "Ráda vyšívala a hodně kouřila. Pan Slavínský přišel většinou až večer a to hrál až do desíti taroky. Byl trochu vybíravý. Když jsem udělaly povidlové buchty, tak chtěl makové, a pak zase naopak," stěžuje si naoko Růžena. "Za celou tu dobu, co jsem tam byla, jsem s ním mluvila asi třikrát, čtyřikrát. Poprvé, když k nám někdo volal. Byl to asi někdo, komu nedal roli. Hrozně do telefonu nadával. Tak jsem poprosila: "Pane režisére, přijďte večer přesně v sedm hodin sem ten člověk volá." Večer opravdu Slavínský přijel, zvedl telefon a byl pokoj. Podruhé bouchla karma a potřetí se utratilo trochu víc peněz, než se mělo." Nemyslete, že být služkou byla nějaká hrůza. "Měla jsem u Slavínských dvě stě korun za měsíc. Vždyť já si naspořila šest tisíc věna a měla jsem i celou výbavu!" V roce 1940 se Růžena šťastně vdala a odstěhovala se z Prahy. "S paní Lídou jsme si psaly, zajela jsem i na návštěvu. Podívejte, tady mi poslala fotografii se Slavínského posmrtnou maskou." Slavný prvorepublikový režisér zemřel náhle v roce 1949. Měl problémy se srdcem a těžce nesl, že se v "nové době" jeho filmy nelíbí. 15. srpna usnul v pracovně. Ráno ho tam našel jeho pejsek. Seděl na prsou milovaného pána a žalostně vyl.