Nejste vy ten z Blesku?

Dalším cílem mého autogramiádového putování po knihkupectvích Kanzelsberger byl Tábor. Už v Praze na hlaváku mi mladík s báglem povídá: "Odkud tě znám, chlape? Jo, z Blesku." Je to Richard z Nového Jičína, který se právě vrací z půlročního vandru po Španělsku a Maroku. Jezdil stopem a stěžuje si, že španělští kamioňáci moc neberou, protože nějací Češi nedávno zavraždili jejich kolegu. Nejvíc se těší k mámě na svíčkovou, byly týdny, kdy jedl jenom placky, než sehnal práci a mohl si vydělat na další putování. S lidmi po světě má stejné zkušenosti, jako já. Jsou přátelští a když vidí, že máte hlad, dají vám najíst. Ve městě husitů je mezi zájemci o podpis mladý Čech narozený v australském Brisbane či o dvě generace starší sběratel odznaků, mincí a pohlednic Jindřich. Dojetím se mu začnou třást ruce, tak mu povídám: "Člověče, neblbněte, co já jsem za persónu." A hned nato mě potěší dívka, která si myslí, že jsem prodavač klíčenek, propisek a zapalovačů s logem Blesku (mám je s sebou jako suvenýry pro čtenáře). Pak přesun vlakem, jak jsme malá země, tak se člověk v kupé vůbec nevyspí. To takhle dva dny a dvě noci Pákistánem na jednom lehátku, to je jiný odpočinek. V budějovickém knihkupectví je snad největší fronta, co jsem zažil. Kluk s holkou vyprávějí, jak projeli s báglem Indii a Nepál, paní povídá, že její syn byl vážně nemocný a vykřesal se z toho tak, že ho vzali k policii. Objímám se s výherkyní 250 tisíc korun v soutěži Blesku Vyhrajte s Českým Honzou, prý kdykoliv, když sem přijedu, můžu u nich přespat. Přijde i Vláďa, který kvůli mně přerušil práce na opravované chalupě a přinese mi flašku Budvaru a placatici Staré myslivecké, prý protože je z Budějovic a myslivec. V Pardubicích na nádraží potkám krásnou Marcelu, jež najednou vytáhne z tašky knížku Cesta kolem světa za 99 dní a chce jí podepsat. To se to seznamuje se slečnami. V tamním knihkupectví už mi paní vedoucí připravila jako dárek dvě láhve místního ležáku. Staví se Jitka, že je tady na služební cestě a knížku má doma v Hradci Králové, jestli si pro ní má zajet, ale tam já zrovna mířím, tak mě vezme autem. Vypráví, jak čtyři roky žila v Austrálii, my světoběžníci se vždycky najdeme a držíme při sobě. Dál zase vlakem, průvodčí povídá: "Nejste náhodou ten náš Honza?" Tak mu říkám, že jo. Potkávám Ukrajince Igora, který je vystudovaný právník, ale když chtěl doma nastoupit k soudu, chtěli po něm 500 dolarů s tím, že i tak ho mohou za měsíc z práce vyhodit. Tak u nás dělá přes mafiány dva roky uklízeče a jak byl dlouho pryč, našla si manželka jiného. V Karlových Varech potkávám první zájemkyni o podpis už na zastávce městských autobusů. Tak jedeme spolu. Jmenuje se Jaroslava, v lázních je po třinácti těžkých operacích, má několik vnoučat, pořád se směje a vypadá na to, že jí ještě nebylo ani čtyřicet. Tak si myslím, že s ní by měl někdo uspořádat autogramiádu.