Každý den Vánoce

Vánoce už ťukají na dveře a člověk má chuť ty dveře popsat neslušnými nápisy. Anebo se alespoň neprodleně přihlásit do Spolku nepřátel Vánoc, jehož členové Ježíškovy narozeniny okázale ignorují, čtyřiadvacátého prosince chodí natruc normálně na šichtu, namísto koled zpívají oplzlé písničky a pro vánoční výzdobu mají jen slova pohrdání. Zavilého nepřítele vánočních radostí by ve firmě Vánoční ozdoby ve Dvoře Králové pravděpodobně trefil šlak. Tady se ozdobené stromečky třpytí celoročně. A nikoli ledajaké, nýbrž krásné. Zkrátka ne takové kýče, jaké mnohdy táboří v obývacích pokojích či společenských místnostech. Sebekriticky si přiznejme, že máme ve zvyku pověsit na stromeček prakticky cokoli, od znepokojujících cingrlátek z našeho dětství přes vánoční předměty zhotovené dětskými ručkami v hodinách pracovního vyučování až po veliké bonbóny ve zlatých papírech. Na stromku v nejmenované laciné restauraci dokonce visely krabičky od cigaret, pivní tácky a prázdné flašky. Tak to ne, přátelé. Takhle ne. Berte prosím na vědomí, že letos bude třeba obléknout vánoční stromky do módní barvy bordó, případně do oranžova či do hněda. V téměř každé pohádce z Podkrkonoší vystupuje dívčina navlékající skleněné perly do korálků. Skutečnost je taková, že rodák ze zdejší vesnice Zdobín se naučil skleněné perly vyrábět ve Vídni koncem devatenáctého století. Vrátil se a učil kouzla s křehkou skleněnou krásou další. Průšvih nastal po první světové válce, kdy lstiví japonští zajatci perlařům pomáhali, a co odkoukali, přenesli do Japonska. Japonská konkurence maličký český trh převálcovala, ale Podkrkonoší se záhy vzpamatovalo a přeorientovalo na ručně foukané a malované skleněné vánoční ozdoby. Což trvá dodnes, díkybohu. I když s jistými bolístkami. V listopadu, po skončení hlavní výrobní sezóny, musí být více než stovka zaměstnanců ze stávajících tři sta osmdesáti oficiálně propuštěna, aby byla zase v únoru oficiálně přijata. A to se vším papírováním, samozřejmě. "Jsem obrovský patriot, žiju tady od dětství, nedokážu si představit, že by tohle mělo vymizet. Proto jsem vzal to předsedování," svěřuje se předseda družstva Vánoční ozdoby Miroslav Šorma. A tak trochu naříká: "Když se takhle jdu před Vánoci mrknout třeba do Baumaxu, vidím umělohmotné ozdoby z Číny. Taková ozdoba vyjde i s dovozem o třetinu levněji." No ale na druhou stranu zase vypadá opravdu příšerně, zatímco rukama královédvorských návrhářek, foukaček, stříbřiček a malířek procházejí skvosty. Ovšem ne že by si nedovedly zažertovat. Pan předseda nerad prozradil, že jednou z legrace vyfoukaly a nabarvily několik pánských pohlavních údů. Zda si jimi také ozdobily své vánoční stromečky, nevíme. Takzvaná foukárna je jediné místo, kde se smí kouřit, což ostatně pan předseda neprodleně učinil. Těžko uvěřit, že dámy vyfoukávající ozdoby rovněž kouří, aniž se dusí a propadají prudkým tuberkulózním záchvatům kašle. "Při práci se naučily hospodařit s dechem, vypouštět dech postupně," objasňuje Miroslav Šorma. "Celé dva roky trvá, než foukač něco umí, za deset let už je to fakt foukač. Měli jsme tu paní, která foukala jakžtakž, ale jen přišla mistrová, paní se rozklepala a nevyfoukla vůbec nic. Bohužel skončila. Mistrová do té foukárny prostě musí chodit a kontrolovat. Nejde aby foukači nedofoukli třeba nosánek nebo celý obličejíček." Jsou tací, kteří se třeba půl roku trápí a náročné čarování se sklem nezvládají. Pak končí. Po půl roce už totiž nelze než plnit normy: za osm hodin by foukač měl nafoukat šest set vánočních koulí. A malířka, ta zas už musí umět, když vezme kouli a točí, souvislou linku a správně ji napojit. Někdy si to zkuste a uvidíte. "Ta žena k tomu musí mít osobní vztah a lásku, mít to v duši, být trpělivá a šikovná," míní pan Šorma. Vzhledem k tomu, že ve firmě pracuje už dvacet let, může zavzpomínat, jak to tu vypadalo za komunistů. "To se nedá srovnat," usmívá se. "Nebyla žádná vzduchotechnika, takže v létě bylo ve foukárnách třeba šedesát stupňů a nikdo ani nemrk." A stříbřírně se zase přezdívalo alchymistická dílna, případně dílna čarodějnic. Dvě malé přihrbené stařenky tady ohřívaly vodu v kamenné vaně, pod kterou topily dřívím. Dnes vodu ohřívá elektřina a děje se tak v kovové vaně. Pokrok nezastavíte. Ostatně zrcadlí se i v nových a řekněme revolučních typech vánočních ozdob: visí tu želva, housenka, čmelák, včela, šnek, ryby, ale i ježek a ježková. Pětadevadesát procent produkce putuje do zahraničí, a musí tudíž respektovat tamní zvláštnosti. Ve Skandinávii protkané pověstmi o tajemných skřítcích-trollech zdobí stromečky strašidly, zatímco ředitelé zeměkoule Američané vyžadují ozdoby co nejohromnější. A my tady u nás? My bychom se měli nad sebou poctivě zamyslet. Umělohmotný rozesmátý kapr v ceně tří korun je sice finančně dostupný, ale tím jeho přednosti bohužel končí.