Zatáčky smrti

Čeká na svou příležitost. Když ji dostane, vytáhne drábky. Připraví matku o dítě, manželku o muže. Místní jí říkají "točna, tři kurvy, bluďák" a namlouvají si, že ji dobře znají. Vždyť jí projíždějí nebo procházejí denně. Kdybyste je poprosili, ať vám ji popíšou se zavřenýma očima, byli by to schopní udělat do nejmenších podrobností. "Minete poslední barák, pak rozpadlý plot. Dvacet metrů a cesta začne stoupat do kopce. Leží tam zrezivělý bojler a tam je zatáčka. Každou chvíli se tam něco stane." Tak by popsali cestu i ti, kterým zatáčka vzala život. Místním proto, že ji znali příliš dobře, náhodným obětem proto, že ji neznali vůbec. Zatáčka smrti si totiž nevybírá. Křtiny - Březina Jeho žena tam vysadila břízy. Neujaly se, a tak se dnes přesné místo, kde před lety pana Josefa Haška smetl přívěs náklaďáku hledá těžko. "Jó, tam sou smrťáky. Ta zatáčka má 380 stupňů a asi je špatně klopená. Tu nemůžete minout," naviguje jeden ze starousedlíků. Jedeme tou samou cestou, jako jel před deseti lety pan Hašek. Míjíme jako on koupaliště na konci Křtin. Tenkrát, prvního února, ale bylo vypuštěné. "Několik dní před tím, co se to stalo, se tam dalo ještě v klidu projet," vypráví paní Hašková. Pozdní zima je ale náladová. Oteplilo se a znovu přituhlo. Na cestě se leskla námraza. Nikdo z místních si nikdy nelámal hlavu s tím, že je cesta přes zimu uzavřená. "Vím, byla to jeho chyba. Snažil se to vyjet. Když viděl, že to nepůjde, sjel s autem dolů. Pak uslyšel podivný zvuk. A mohu si jen domýšlet, jak se to seběhlo," paní Hašková se na chvíli odmlčí. "Zdálo se mu, že nějaké auto jede dolů. Chtěl toho řidiče varovat, aby tam nejezdil. Utíkal nahoru k zatáčce." Tam se to stalo. Dolů se neřítilo auto, ale náklaďák s přívěsem. Proti panu Haškovi se valil kolos, který se stal v ostré zatáčce neovladatelným. Nebylo kam uskočit. Pár sekund, možná malé zaváhání rozhodlo o životě a smrti. "Auto letělo po namrzlé cestě, přívěs se převrátil a manžela smetl. Řidič to přežil, muž ne." Dodnes žije paní Hašková ve vesnici Habrůvka, několik kilometrů od zatáčky. "Takový šikovný chlap, taková škoda ho je. Podívejte, jak mi tady krásně udělal obložení dřevem," ukazuje v předsíni ornamenty na zdi. "Vysadila jsem tam, co se to stalo břízky. Neujaly se a nakonec je dobře, že mi to tam nic nepřipomíná. Nechci žádné pomníčky, chci zapomenout." Lechovice u Znojma "Jednou jsem nemohla v noci spát. Stála jsem u okna a počítala ta auta. Za pět minut jich projelo 130, za patnáct přes 300." Provoz v "lechovických točnách" místní trápí tak, že v noci odhrnou záclonu a počítají. Štrůdly pomalu se sunoucích aut, dodávek a kamiónů mířících skrz vesničku směrem na Brno nebo Znojmo, od sebe neprodyšně oddělují domky na protilehlých stranách úzké silnice, ale i spodní a horní část dědiny. "Když kolem projede policie, tak si akorát řeknete: Zase havárka. Naposledy byla v pátek, pak v sobotu. Už se ani neptáme, co se stalo," říkají místní. V točnách se už válela ovčí vlna, pivo, zmrzlina. A mrtví? "Pod kamión vjeli kluci na motorce. Jak to bylo s tou holkou co uhořela v autě? Stopla si žigulíka a v jedné z točen do nich narazila motorka. Nebo kamión? Uhořeli v autě." Pro místní jsou oběti havárek, pokud to nebyl někdo z místních, anonymní. O to víc se vzpomíná na ty, které všichni znali. V Lechovicích se vzpomíná na Ditu Buchtovou. "Rozsvěcuju tam svíčku každou neděli ráno," říká její matka Marie. Zapomenout nechce a místu tragédie se rozhodně nevyhýbá. A ani nemůže. Její tehdy jednadvacetiletá dcera se zabila jen pár minut chůze od domu, kde rodina už léta bydlí. "Z vesnice vyšlo nějaké děvče. Začalo stopovat. Pak bylo slyšet velkou ránu. Vyběhl jsem ven. Stopařka tam už nebyla," vzpomíná Pavel Pokorný, který bydlí hned naproti nenápadnému pomníčku před posledním lechovickým domem. Myslel si, že stopařka už odjela. Po chvíli pochopil, že dvě auta, která se před první lechovickou točnou předjížděla, smetla nejen dva stromy, ale i stopařku. "Byla na místě mrtvá, letěla přes deset metrů. Až podle dokladů se zjistilo, kdo to byl," dodává Pokorný. "Zhroutil se mi tenkrát svět. Dita si zrovna našla práci v Rakousku. Než šla na ten stop, tak mi říkala: Teď teprve začnu žít! Pak přišli policajti. Musela jsem tam jít," popisuje nejhorší chvíle svého života paní Marie. "Ani se to pořádně nevyšetřilo. Teď už vím, že místní dopraváci jsou prodejný jako ty holky, co tu stojej u silnice," dodává Ditina maminka. Doksy - Na Strážově Stalo se to v době, kdy to vypadalo, že Pavel vyhrál boj s rakovinou varlete. Měl před sebou poslední léčebnou kůru. Vypadalo to nadějně. "Byl to dobrý hokejista, byl by z něho skvělý útočník," vzpomínají na Pavla Hrubého v mladoboleslavském hokejovém klubu, kde hrál. Nad rakovinou zvítězil, nad zatáčkou ne. "My jim říkáme "tři kurvy". Co chvíli se tam něco stane. Ale většinou je to kvůli rychlé jízdě. Jeden pomníček tam je už ze 68. Zabil se tam tenkrát patnáctiletý kluk," říkají místní. Rychle jel i Pavel. Na začátku srpna minulého roku se k zatáčce smrti blížil v jednu v noci. Auto se stalo neovladatelným a vletělo do stromů. Střecha kabrioletu se prudce zavřela a uhodila Pavla do hlavy. Byl na místě mrtvý. Spolujezdec vyvázl s těžkým zraněním. Po ročním výročí je Pavlův pomníček, zasazený do svahu porostlého vřesem, obsypaný květinami. Někdo přiložil fotografii spoluhráčů z klubu, někdo miniaturní hokejku. Na pentlích pověšených na malé borovici se ve větru třepotají nápisy. Pro tebe, Pavle. Brácho, mám tě rád.