Jíst se dá i červ

Všude jsem se živil tím, co jedli místní. Zpočátku s jistou ostražitostí a s vynecháním stravy prodávané takzvaně na ulici. Ale brzy mě to přešlo. Tak po dvou týdnech. Nakonec zjistíte, že takové jídlo je nejen levné, ale i velmi dobré. Nehledě na to, že na spoustě míst jinde než na ulici nic teplého do žaludku neseženete. Tak jsem si jen dával pozor, aby maso nekvičelo na talíři, zkrátka aby bylo dobře udělané. Nebo aby naopak nemělo příznaky několikadenního utopence. A šlo to. I když někdy ty vývařovny vypadaly jako český chlívek před gruntováním. Pocit jistoty mi dodávalo očkování proti žloutence a tyfu, střevní problémy mě dostaly jen jednou v Číně, a to ještě z největší pravděpodobností nebylo z jídla. A tak jsem ke své radosti zůstal téměř nedotčen fastfoodem, rozlezlým po celém světě. Při skladbě jídelníčku (no, skladbě, jedl jsem to, co bylo) jsem zvolil taktiku hovězího (kromě Indie, samozřejmě) z prostého důvodu: kazí se nejpomaleji ze všech mas. A vůbec je dobré. Takový biftek z argentinského skotu patří k vrcholu gastronomie. Pomineme-li lahodnou chuť, je tak měkký, že by se dal krájet lžící. Asi nejexotičtějším pokrmem byla japonská ryba fugu, jejíž části jsou prudce jedovaté a kuchař musí mít na její úpravu speciální licenci. Okusil jsem všelijaké mořské potvory i antilopí maso, velmi křehkou to chuťovou kombinaci hovězího se zvěřinou. A dokonce červa. Chutnal mi, možná i proto, že jsem musel vypít lahev tequily, abych se k němu propracoval.