Zapadákov pod ochranou UNESCO

Chcípl tady pes, řekli byste. Není tu škola, pošta, trafika, chybějí prodavači cukrové vaty, potulní muzikanti, skořápkáři, špióni i drogoví dealeři. Takže pekelná nuda. Ale pozor: nudíte se v jihočeských Holašovicích neboli ve výjimečné obci v roce 1998 zapsané do Seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Jsou tu cizinci a vášnivě cvakají fotoaparáty. Někteří drze parkují na trávníku před kapličkou. "To by si u nich v cizině nedovolili," stýskají si Holašovičtí. Anebo přijíždějí celé autobusy, klidně i devět denně. Zvědaví Francouzi či neodmyslitelní Japonci se rozptýlí po vesnici a mnohdy je překvapení domorodci nalézají na svých zcela soukromých pozemcích. Vycházet z baráku v nedokonalém oblečení se nedoporučuje. Vystrčíte nos jen tak v sepraných trenýrkách, a než se vzpamatujete, už vás fotí Japonec. "Mě pořád někdo fotí," s povzdechem konstatuje paní Blažena Anderlová z neobyčejně úhledného domečku číslo 5. "Já už jsem všude. Jsem v Japonsku, oni to tu natáčeli. Byla jsem s nima na houbách, to ten Japonec taky natáčel, a jak jsem dělala houbovou polívku s liškama, tak i to natáčel. Byli tu dvakrát, budíka od nich mám, jde perfektně. Žije se mi tu dobře, protože jsem v důchodu. Kdysi jsme dva dřeli na třinácti hektarech. Komunistům jsme museli dodávat vajíčka, maso, obilí, brambory. Kdo nedodal, toho zavřeli." Unikátní ves ležící asi patnáct kilometrů od Českých Budějovic se vymyká veškerým představám, které jste si dosud o českém venkově udělali. Ne, zde nenaleznete oprýskaný kulturák, kde dvakrát měsíčně koncertuje hudební skupina Chrobáci a zvracet se chodí ven před špinavá vytlučená okna, nenajdete tu ani plevelem zarostlé trosky zemědělských strojů, žalostně krabicovitou šedivou prodejnu Jednoty, ba ani truchlivý malinký venkovský paneláček. Rozsáhlou obdélníkovou náves lemuje dvaadvacet bohatě zdobených selských usedlostí. Při pohledu na ně cestujeme proti proudu času a rázem se ocitáme ve druhé polovině devatenáctého století, kdy jim neznámí zedničtí mistři vtiskli podobu lidového neboli selského baroka. A to je jiný kafe než kulturáky a zbytky traktorů. Jenomže všechno má své jenomže. "Něco předělat nebo vyběhat, na to si musíte vzít čtrnáct dní dovolený. Památkáři by nás nejradši oblíkli do zástěr, obuli do dřeváků, strčili do černé kuchyně nebo posadili na latrinu," poznamenává dcera paní Anderlové Milena Hálová. "Tady něco vyřizovat je na mašli. Jednat s památkáři je strašný, na to abyste si vzali dovolenou. Na naše vrata proběhla tři výběrová řízení. Stálo to osmdesát dva tisíc, dostali jsme patnáct. Taky nám nechtěli na barák povolit okapy, ale na kůlničku je předepsali. Kámoška se s nimi kvůli okapům nemohla dohodnout, tak je prostě dali načerno, natřeli stejně jako fasádu a bylo. Ani hospodě nechtěli povolit okapy, pak přišel jiný úředník a najednou to šlo." Navzdory odbojným slovům je zcela evidentní, že paní Milena líbeznou rodnou vísku miluje nade vše a do pohodlí panelového domu byste ji nedostali ani s odjištěnou pistolí v ruce. "Já bych vlastně neměnila, jsem tady odmala, pro mě by byl panelák trest," přiznává zjihle. "Hlavně že je manžel zedník. Každý rok musíte něco udělat. A ten můj chlap to všechno dělá poctivě. Hrdlička si sem tam ťukne do fasády, natáhne se tam vlhkost a ten můj hned utíká to opravit. Řeknu vám, nemít zedníka..." Rozkvetlý dvorek a obrovská zahrada za statkem skrývají všelijaká tajemství. Na zahradě se prohánějí daňci natolik bojácní, že dva z nich naběhli na plot a srazili si vaz jen proto, že se příšerně lekli jakési hlasitější rány. Také na dvorku se odehrávají dramata srovnatelná s večerními pořady v televizi. Tak například kočka porodí koťátka a kocouři je sežerou! Méně dramatické, zato však velmi příjemné prostředí slibuje stylová restaurace Špejchar U Vojty, kde na hosty čeká fazolová polévka za osmnáct, moravský vrabčák za sedmdesát čtyři, točená limonáda za patnáct a pivo Samson rovněž za patnáct. "Všechna jídla připravuje maminka, naši domácí kuchyni zatím nikdo nekritizoval a všichni, i hosté ze země vycházejícího slunce, od nás odcházejí spokojení a s plnými bříšky," svěřuje se šenkýř Erda. "V zimě je tu mrtvo, už koncem září nepotkáte nohu," podotýká Tomáš Mugl ze zdejší keramické dílny. "Nemá to propagaci, je to blbě značený, od Krumlova a Prachatic normálně bloudí autobusy. No a památkáři už to přehánějí. Děláme podkroví, je s tím zbytečně moc běhání, všechno musíme konzultovat. Přitom na dotaci nemáme nárok, protože nebydlíme na návsi." Obec disponující půvaby starých časů samozřejmě nemohla ujít očím filmařů. Přesně před třiceti lety se v Holašovicích točila filmová verze Prodané nevěsty. Mimoto si paní Hálová vzpomněla, že se tu ne tak dávno natáčela zabíjačka a že by prý nikdy nevěřila, kolik toho lidé kolem filmu dokáží zkonzumovat. A to včetně štíhlých plavovlasých hereček připomínajících lesní víly. "Sežrali úplně všechno," suše konstatuje paní Hálová.