Moje milé hospody

Knajpu, která mi byla sympatická svou atmosférou, jsem našel snad v každé zemi. I v Pákistánu a Íránu, kde se to ale samozřejmě muselo obejít bez piva či jiného alkoholu. Nahradil ho třeba výtečný čaj. Když jsem se někde zdržel přes noc a objevil příjemnou dobrou hospodu hned napoprvé, šel jsem tam druhý den znovu. V takových důležitých věcech sázím na jistotu. Nic nepotěší víc, než když vás číšník a výčepní vítají coby starého známého, pronesou kouzelnou větu: "Jako včera, pane?" Nebo před vás bez ptaní rovnou to pivo postaví. Je těžké vybrat ze všech hospůdek světa tu nejmilejší. Nerad bych nějakou urazil svým opomenutím. Určitě do smrti nezapomenu na noc v nonstopu uprostřed Tokya. Šinu si to pozdě večer k nádraží, od stolu v nějakém průjezdu se ozve volání a mávání, abych si prý přisedl. Dva manažeři velké obchodní společnosti, jeden z letiště, sportovní novinář největšího deníku, zpěvák. Před sebou piváče. Hned objednají jedno pro mě. Pak prostě kecáme, zpíváme (oni společně japonsky, já sám česky) a je sranda. Od posezení s bezvadnou partou v klasické české hospůdce se to liší jen tím, že oni si k pivu nedávají utopence nebo tlačenku, ale ryby a krevety. Historky z hospod budou samozřejmě nedílnou součástí knihy, kterou Český Honza o své cestě právě píše. Měla by vyjít v září.