Příběh smutného domu

Alespoň jednou za život se s nimi potkal každý. Stojí stranou všeho dění, většinou daleko od obydlených míst. Už se ani neví kdo je tam postavil a co to vůbec bylo za člověka, když se rozhodl žít tady a takovým způsobem... Domy. Staré, oprýskané, někdy polorozbořené, zírající do krajiny slepýma očima oken. Mají svou minulost a mnohé z nich si dodnes zachovaly to, čemu se říká "genius loci". Teď je ale příroda pomalu požírá, bere si zpátky to, co jí kdysi vzali. Lopuchy a tvrdé traviny obsadily dvorek, na střechu zavál vítr semena bříz a jejich slabé kmínky nadzvedávají tašky. Přesně tak to vypadá v krajině poblíž Zábřehu na Moravě. V kouzelném údolíčku potoka, kterému dříve říkali Obecní a pak Hynčina, leží vesnice stejného jména. Možná ji kdysi založil nějaký Hynek, to už se dnes neví. Pár set metrů pod ní, po proudu potoka stojí dům, o kterém je řeč. Patrový, festovně stavěný, hotová tvrz lidí v objetí lesa. Kdysi dávno, ještě za Němců, dům sloužil jako obecní chudobinec. Na tři desítky mrzáků, bezmocných nebo nevyléčitelně nemocných tam živořilo zhruba do poloviny války daleko od očí soukmenovců. Pak z toho okupační německé úřady udělaly starobinec napůl s lazaretem pro doléčení zraněných vojáků. Prý jich tam bylo kolem šesti desítek a staří lidé, co vedle nich čekali na svoji smrt, se o ně leckdy starali líp než zdravotní personál. Po válce šli Němci do odsunu a jak vzpomínají čeští pamětníci, až na pár výjimek nechali své přestárlé ve starobinci. Ať se ta "Tschechien" stará! Většinou tam i zemřeli... Pak dům pár let přecházel ze Státního statku na Státní lesy a naopak a nakonec ho koupil manželský pár ze Zábřehu. Možná jako investici, možná na spekulaci, kdoví. Nebývají tam častěji než dvakrát-třikrát ročně a obec od nich dokonce ani peníze za odvoz odpadků nevybírá. Proč taky. A tak dům chátrá a pustne. Je ho škoda, leží v líbezné krajině, v náručí lesa, co by rukou podal teče průzračný potok a krajina kolem má spoustu krásných zákoutí. Lesy jsou plné hub, místním nakukují do zahrad jeleni a vzduch je tak čistý, že by ho i Tatry záviděly. Ale dům je odsouzen. Nevydrží déle než pár dalších let a pak po částech spadne. Škoda ho.