Čističi mrakodrapů

Umývání oken? Žádná práce pro ženské! Alespoň pokud se jedná o okna výškových budov. Viset na laně, koukat pod sebe na desítky metrů vzdálenou "pevnou půdu pod nohama" a ještě si hlídat šmouhy není žádný med. Proto se jí většinou věnují opravdoví horolezci, kteří se na laně cítí jako ryby ve vodě. Redaktorka Nedělního Blesku si jejich práci vyzkoušela na smíchovském mrakodrapu Anděl Media Centrum. Všechno začíná pořádným uzlem... Pět chlapů brzy ráno vyleze na střechu pražského mrakodrapu. Dračí nebo lodní smyčkou přiváže každý dvě lana ke kotvícím bodům, oblékne se do sedáku, popadne kýbl s vodou a pozadu udělá krok do neznáma. Tak začínají rána pro horolezce, kteří se živí umýváním oken, čištěním nebo natíráním fasád, zkrátka prací na výškových budovách. Práce, která dokáže zvednout hladinu adrenalinu až po krk. Alespoň amatérovi, který si s nimi na chvilku zatouží vyměnit místo. Když si začínám navlékat sedák ověšený karabinami, pomalu lituji, že jsem si dopřála snídani. Z okraje střechy vypadá Radlická ulice obzvlášť nesympaticky, zvlášť pro někoho, kdo se na ni hodlá spustit po laně. Kdyby tak člověk mohl okamžitě zhubnout... Lana sice mají nosnost dvě tuny, co ale vydrží kotvící body? Co když se ty dva tenké provázky, kterým mám svěřit svůj život, přeříznou o kraj střechy? Napřed přes okraj budovy přelézají nohy. Poslepu se snaží nahmatat sedačku zavěšenou na lanech. Do ní se leze jako do dětské houpačky. Mé nohy jsou v porovnání s ní velké, ne a ne se do sedačky trefit. Horolezci Mirek a Matěj mě popichují a připomínají, že jsem se měla rozloučit s maminkou. Mozek vydává zvláštní příkazy - ruce křečovitě svírají pro jistotu obě lana najednou, nohy se komíhají v prostoru. Daří se mi vlastní zadek umístit na sedačku, pokouším se navléct si na boty návleky, abych nezašpinila okna. Nakonec se nade mnou smiluje jeden z horolezců. "Víš, máme vlastně obyčejný sedavý zaměstnání," polemizuje, když mi nazouvá návleky. Chodník více než dvě desítky metrů pod námi doslova hypnotizuje. Dole vidím chodící panenky, jezdící angličáky a taky hnízdo popelnic. Bylo by hloupé zabít se zrovna pádem na popelnice. Pohled nahoru je o poznání lepší. Tepová frekvence se začíná zklidňovat, zpocené dlaně usychat. V dálce je vidět Vltava i Vyšehrad. Po prvním šoku beru do ruky hadr a začínám se pokoušet o čištění oken. "Máš tam šmouhu. Rozhoupu tě, ať na ni dosáhneš," nabídne se Matěj. Než stihnu zaprotestovat, přilepí se můj obličej na sklo kanceláře asi o dva metry více vpravo. Starší paní uvnitř přistoupí k oknu a s úsměvem mi zamává. Pulírovat asi dvacet metrů vysokou a pětašedesát metrů širokou budovu není žádná legrace. Aby bylo na skla dobře vidět, je potřeba natáhnout nohy a postavit se v tahu lana kolmo ke stěně. Když se něco zapomene, je to smůla. Musíte se na sedačku postavit a napravit to. Při mytí se snažím vychytat tu správnou sílu. Když se trochu víc zatlačí, odstrčím se od zdi a začnu se neohrabaně otáčet kolem své osy. Zhruba v půlce mrakodrapu se už odvážím sama rozhoupat. Stáhnu si blokant s karabinou na jisticím laně ke kolenu a se sedačkou sjedu o pár desítek centimetrů níž. Začíná se mi to líbit! Škoda, že výhled na Prahu je za zády. Zvuk projíždějících aut zesiluje. Konečně se blížím k zemi. Dole čeká šéf horolezců ing. Miroslav Šach z firmy Vertical a vítá mě s pochvalným úsměvem. Této práci se věnoval už v osmdesátých letech, dnes patří jeho firma mezi nejlepší ve svém oboru. Otlačená kolena, vysílené ruce a olámané nehty přebíjí pocit štěstí z jistoty pevné půdy pod nohama. Už chápu, proč tuto práci dělají nejčastěji horolezci. "Tito lidé musí mít výbornou kondici. Rozhodně to není povolání, kterému se může člověk aktivně věnovat až do důchodu. Tedy s výjimkou důchodu invalidního!" říká se smíchem Miroslav.