Za jídlo a dvě stovky
Reportér Nedělního Blesku se vydal mezi vietnamské trhovce. Nechal se zaměstnat u jednoho ze stánkařů v pověstné tržnici v Potůčkách na Karlovarsku. Jak se asijská komunita u nás změnila za poslední roky?
Jaké to je, být trhovcem? "Ty odvézt. Jet za ní," povídá Vietnamec. Tlačím rudl plně naložený bednami s masem mezi stánky snad největšího tržiště pod širým nebem u nás: v Potůčkách na Karlovarsku. Následuji paní šéfovou do obchůdku. Složím náklad a vracím se k dodávce pro další přepravky. Sláva, mám práci! Právě jsem se stal pomocníkem u vietnamského řezníka a zelináře. Štěstí se na mě usmálo až v páté tržnici. V Berouně obchodníci z Dálného východu jen kroutili hlavami. V Rakovníku přidali vysvětlení, že mají svých lidí dost. V Kladně by mě brali, ale až před Vánoci. "Teď málo lidí kupuje." Ve Slaném bych ze stejného důvodu mohl nastoupit teprve za týden. "Umí prodávat?" Silnější Vietnamka trůní na židličce. Obchod zvíci větší garáže je napěchován textilem a obuví. Přikývnu. Ona se mateřštinou domlouvá s manželem. "Přijít v pondělí v osm. Zkusíme. V pět večer dostane dvě stě korun. Teplé oblečení. Celý den tady stát, velká zima." Také v Potůčkách to zpočátku vypadá na dlouhé lokte. "Tady už pět let mrtvý," odmítá mou nabídku levné a výkonné pracovní síly Vietnamec. "Já sám málo co dělat. Tak hrajeme karty. Ty vidíš, ne?" Připojí se k hloučku krajanů postávajících u stolku pokrytém žolíkovými kartami a penězi. Co chvíli se odtud ozve nadšený výkřik toho, kdo vyhrál. Všichni pohledem kontrolují své stánky. Jakmile se přiblíží zákazník, odběhnou a německy ho přesvědčují, aby svá eura utratil právě u nich. Moc často však hru přerušovat nemusí. Kde jsou ty časy, kdy zdejším hraničním přechodem pro pěší proudily tisíce Sasů lačných levných nákupů, kvůli čemuž tady takřka přes noc vyrostly stovky stánků a druhdy ospalé vesničce se mezi obchodníky a majiteli nemovitostí začalo přezdívat Klondike. "Ty neumí" Jedno zdvořilé odmítnutí žádosti o práci střídá druhé, když u chodníku před centrální velkotržnicí narazím na malého útlého Vietnamce v černých tesilkách a svetru, vykládajícího za asistence manželky zboží z dodávky. Nejdřív nechápe, co chci. Paní rozumí lépe a překládá. Smyšlená historka o tom, že mě žena vyhodila z domu, bydlím kousek odtud na chatě u kamaráda a potřebuji vydělat aspoň trochu peněz, vzbuzuje chápavé veselí i mezi okolními stánkaři. Když navíc potvrdím, že umím řídit auto a mám na to platné papíry, je po krátké poradě mezi manželi i přihlížejícími trhovci o mém angažování rozhodnuto. Balancuji s dvoukolovým vozíkem tržnicí. Vietnamci navlečení jak pumpy podupávají zimou a radí, jak nejlépe vybrat zatáčku či překonat schůdek. Když mi sem tam něco upadne, se smíchem mi to vrátí do přepravky. Zboží je složeno, nikdy bych nevěřil, kolik se ho dá napěchovat do obchodu velikosti prostornějšího obýváku. Nad vchodem nápis Maso - uzeniny vyvedený i v němčině. Čerstvá zásilka vepřového, ovoce a zeleniny přilákala zákaznice, většinou vietnamské stánkařky. Nastává frmol. První úkol: umýt kachny. Prodávají se oškubané a vykuchané, ale i se zobákem a celýma nohama. Činím tak v kamrlíku v zázemí, kde je dřez s tekoucí studenou vodou. Jinak ještě malá chladírna a druhá vana se živými kapry (první se vtěsnala do rohu obchodu vedle mrazáku s mořskými potvorami). Ostatně, vylovit z vody dva macky je má další práce. Pak šéf hodí na zem za chladicí pult nízkou papírovou krabici, podá mi sekyrku, nůž a kleště na ploutve a posunky naznačí: zabít, vykuchat, naporcovat. Zákaznice stojí nade mnou a slovy: "Tak, tak ne, tak," řídí mé počínání. Paní šéfová trůní za pokladnou a váhou u dveří. Cedule u žádného zboží nejsou, ceny jsou buď stálé a všeobecně známé, nebo se o nich informuje ústně. Můj chlebodárce zatím srovnal maso do otevřené vitríny a ohání se za ní na pultíku s umělohmotným prkénkem a velkým nožem. U požadovaného kusu masa automaticky odřízne blanky a přebytečné kousky tuku, na přání i kůži. Sotva si vzadu opláchnu ruce od kaprů, přepustí mi své místo. "Bůček." "Ten?" "Ne, tady." "Celý?" "Ne." "Takhle uříznout?" "Menší." "Tak?" "Ano." To je má nejčastější konverzace se zákaznicemi. Když netrefím požadovanou velikost masa, samy nastaví nůž na požadované místo. Pokud nerozumím požadavku, navléknou si na ruku mikrotenový sáček a maso si vyndají z vitríny na prkénko. Má neohrabanost ani neznalost jazyka je nerozčiluje, naopak se smějí. Připadá mi, že pro mnohé z nich je to vítané zpestření nákupu. "Ty neumí," praví Vietnamka, když na řeznickém špalku sekám vepřový ocásek a žebírka na kousky. Vezme mi sekyrku z ruky a naporcuje si to sama. "Kafe," povídá šéf. V roli poskoka mu jdu podat jeden ze tří hrnků espresa, které před chvilkou přinesl zvenku. "Ne, to pro tebe kafe." První chvilka klidu. Nutno dodat, že i pro mé zaměstnavatele. Po čtvrté odpolední příval zákaznic končí, ojediněle sem zabloudí párek Němců pro nudle a sójovou omáčku. Ještě vytřít podlahu kolem van s kapry. Obchodník spočítá tržbu a podá mi sto padesát korun. "Hotovo, konec. Zítra v sedm pro zboží." V tajných jatkách Ráno je šéf přesný na minutu. V červené dodávce míříme nejdříve do velkoskladu ovoce a zeleniny v Karlových Varech. Tam se zaraduje, že mají jakési exotické melouny z Číny, nakládám hned pět velkých krabic. Z bedny mandarinek nejdřív ochutná. Ještě banány. Jinak moc spokojený není. "Kaoj nema," mumlá si. Stejnou větu vyřkne v supermarketu, který opouštíme s prázdnou. V autě zapřádám hovor, ale dozvím se jen, že mu říkají Tomas a je v Česku třináct let. Pak jedeme až do Chomutova mlčky. Řídí bravurně a předpisově. "Kaoj nema," praví zklamaně na místě. "Tady vetší než Vary a nema." Až v dalším obchoďáku se rozzáří. "Kaoj!" Ukazuje se, že jde o kaki (exotické ovoce vzhledu kulatější oranžového papriky). Bere hned čtyři bedýnky za osm stovek. Přidává deset kilo hroznového vína a banánů. Nakládám to do košíku a tlačím ho za ním k pokladně, kde odděluje bankovky z tlusté ruličky vytažené z kapsy. Přesně ví, co se v jakém supermarketu vyplatí koupit. Do dalšího jedeme pro maso. Vystojíme frontu s německými důchodci. Nakládám deset kilo bůčku, stejně tak žebírek, pět kilo vepřových srdcí, kus hovězího. Než to složím do auta, přinese každému velkou housku s pořádným kusem teplé sekané. Pak vietnamská prodejna na předměstí. Vyložit pět kilo bůčku a dvě bedny melounů, naložit deset třicetikilových pytlů rýže, bednu tofu a chladicí box plný zabalených ruliček s vůní rybiny, což je prý jejich salám. Za slabou půlhodinku zajíždíme na dvůr polorozpadlého statku na okraji malé vesnice. Bláto, suť, vyhozená kamna, vraky aut, tři pobíhající psi. Kromě nás další dvě dodávky. Tomas nakazuje vyložit prázdné přepravky na maso. V jedné místnosti bublají na vařičích pod dohledem dvou Vietnamek velké hrnce, na zemi na položených dveřích porcuje jejich krajan sekyrou maso. V dalším kumbálu se u špalku činí další cizinec. Můj šéf mu bere nůž a opracovává si velký kus flákoty, který vzápětí končí v naší přepravce. Na špinavé klouzající podlaze stojí troje váhy. Všude jsou bedny s kusy vepřového, hlavami počínaje a paznehty konče. Ale i se slepičími pařáty. Tajná vietnamská jatka. Kromě masa a nožiček bereme dvě bedny vnitřností včetně nevyčištěných střev. A flašku krve. Opouštíme nevábné prostředí, kde by každého hygienika musel trefit šlak (ceny ale přiměřeně nízké, přijela sem nakupovat i česká rodinka) a cestou zpět ještě zastavujeme na parkovišti v Klášterci nad Ohří, kde nakládáme několik slepic a kachen z dodávky čekajícího Vietnamce. Pak mohu šoférovat. Když po poledni zaparkuji u chodníku před vchodem do tržnice v Potůčkách, přiskočí stánkař, jenž byl včera na tomto místě svědkem mého přijímání, třese mi rukou a gratuluje, že mám práci, a šéf mě dokonce nechal řídit. Po složení nákladu si mohu nandat talíř rýže a květákový salát, Tomas si to obohacuje nějakou směsí, která vypadá a je cítit jako namočené psí granule. Odpolední frmol u řeznického pultu a kaprů mi zpestřuje odnášení pytlů rýže na nedalekou ubytovnu nebo do aut zákaznic, dohazovačství šéfa, když přijde jeho krajanka Marcelka, která je "bez muž a ty pryč od manželka". Další nakupující žena je názoru, že bych měl umět vietnamsky a učí mě alespoň počítat (nechá toho u dvojky). Podstatná část masa je prodána. V půl páté šéf přinese kafe, spočítá tržbu, dá mi dvě stovky a řekne: "Hotovo, konec, zítra v sedm pro zboží." A takhle to tady chodí každý den.
"Naši" Vietnamci včera a dnes Kromě Slováků a Ukrajinců jsou Vietnamci nejpočetnější národnostní menšinou, která se v Česku usadila. Přitom to mají přes půl zeměkoule. Začali přicházet v sedmdesátých letech na základě pomoci komunistického bloku jejich chudé a válkou zbídačené vlasti. Družba. Pracovali tady v továrnách, chodili do učilišť, později i na vysoké školy. Před patnácti lety obsadili s levným textilem tržnice. Dnes se z nich stávají úspěšní podnikatelé zaměstnávající našince. A z jejich dětí pilní studenti gymnázií a univerzit. Kolik jich tady je? Dlouhodobý nebo trvalý pobyt má povoleno přes třicet tisíc občanů Vietnamu. Někteří už získali české občanství. Před listopadem 1989 u nás pracovalo odhadem téměř čtyřicet tisíc vietnamských dělníků. Poté přestala platit smlouva o pomoci a většina z nich se vrátila domů nebo emigrovala do Německa. Zlatý věk tržnic Ti, co chtěli zůstat, objevili způsob legalizace pobytu a obživy: živnostenský list a hurá na tržnici. Plátěné nebo všelijak stlučené stánky se vyrojily jak houby po dešti. Levný textil a obuv slavily úspěch. (Mimochodem, proč taková tržiště neexistují třeba v Německu, kde je Vietnamců též požehnaně? Samotní stánkaři tvrdí: Protože jejich celníky nelze při dovozu zboží podplatit). V Česku se usadil jen zlomek původního počtu. Ukázalo se, že to jde. S vidinou zisku, nikoliv však bezpracného, tak začali přijíždět příbuzní a další, co chtěli zkusit štěstí. Od stánku k restauraci V poslední době ale trhovci získali velkou konkurenci v supermarketech a různých výprodejích. Ve stáncích byl zakázán prodej alkoholu a cigaret. Po našem vstupu do EU značně přitvrdily razie kvůli napodobeninám značkového zboží. Vietnamci si proto začali kupovat či pronajímat kamenné obchody, restaurace i herny. A z textilu se přeorientovali na potraviny, ale také třeba na železářství. Nezřídka zaměstnávají české prodavače i chůvy ke svým dětem. Nejen kvůli hlídání, ale i proto, aby se jejich potomci sžili s novou vlastí (hlídačky je berou do svých rodin). Vzhůru na univerzity Právě narození dětí bývá příčinou toho, že Vietnamci přestávají brát zdejší pobyt jako provizorium. (To znamená přijet, našetřit peníze a vrátit se podnikat domů. Nač se tedy učit těžký jazyk a kupovat lepší auto.) Stále více z nich se začalo vymykat zažité představě směšně hovořícího exota jezdícího otřískanou škodovkou narvanou k prasknutí zbožím. U jejich obchodů parkují nová auta a kvalitní dodávky. Generace těch, kteří se zde narodili, dobývá české střední školy. Například při přijímačkách na prestižní chebské gymnázium byli úspěšnější než čeští vrstevníci. Včetně zkoušek z českého jazyka. Na základních školách si je učitelé vesměs pochvalují kvůli jejich píli a cílevědomosti. Děti a vzdělání jsou ve vietnamských rodinách na prvním místě. Rodiče nezřídka z vydřených peněz platí potomkům soukromé učitele. S jediným cílem: aby se syn či dcera dostali na univerzitu. A neskončili jako trhovci.
