Konkurz na SuperStar2: Zkusili jsme si to!

Média v pozoru, davové šílenství. Tisíce zpěváků a zpěvaček čekají s nadějí, že dostanou šanci. Holky a kluci, kteří chtějí být jako Aneta nebo Sámer. Tak vypadá soutěž Česko hledá SuperStar v očích veřejnosti. Jaká ale je pro ty, kteří v ní hledají svou šanci? Nedělní Blesk si to vyzkoušel na vlastní kůži. Naše reportérka strávila den v roli soutěžící. Co všechno viděla na konkurzu v Brně? Většinou zklamání a potoky slz těch, kteří vypadli. Zhrzené ideály i těžkou kocovinu. Hodiny v zimě čekali mladí a mnohdy talentovaní lidé na to, aby je za pár vteřin srazila porota k zemi. První kolo připomíná dobytčí trh. Sedmnáctý listopad na brněnském výstavišti je pro osmnáct stovek lidí velkým dnem. U vchodu Kongresového centra se už brzy od rána mačkají stovky natěšených zpěváků. Někteří se snaží zaujmout hodně s předstihem a svůj připravený repertoár obnažují už před znuděnou ochrankou. Ta se chvílemi snaží nedočkavé soutěžící mírnit: "Udělejte krok zpátky nebo bude půl hodiny pauza," ozývá se z megafonu. Domů odcházejí první zklamaní. Holky se za slzy nestydí, kluci jsou naštvaní, některým se ulevilo. Ani ne dvě hodiny po začátku náboru nových hvězd už mnozí zápasí s účinky alkoholu, kterým se snažili zahřát. Na zemi se hromadí prázdné láhve od limonád a piv. Je svátek, všechny okolní hospody mají zavřeno, nikde kolem není ani záchod. Ten, kdo už má krizi, doběhne na nedalekou benzínku. Některým dochází trpělivost. Drobný uhlazený kluk mávne rukou a klopýtá na tramvajovou zastávku. "Běž tam, prosím tě. Nebo tě zabiju," snaží se ho zastavit jeho dívka. Z hlavního vchodu ke mně míří mentálně postižený, prosí mě o tužku. "Já jsem uspěl, jsem prý dobrej a budu tady i zítra," je šťastný, asi mu vůbec nedochází, do jaké kategorie ho pořadatelé zařadili. Kolem mne se mihne malá skupinka romských dětí. "Paní, neprodáte nám pár cigaret? Tady je ta soutěž superstár?" zkouší to na mě. Do tepla se dostávám po necelých sedmi hodinách "stepování" venku. S dvěma podepsanými smlouvami se pomalu posouvám k trojici pořadatelů. Jeden z nich s chutí lepí holkám čísla na tričko a komentuje jejich oblečení. Kromě čísla mě označkují ještě modrým páskem na ruku. "Kolik je za váma ještě lidí?" ptá se mě unavená produkční. "Asi tak deset, dvacet," odhaduji. "Ježíšmarjá!" rezignovaně si podpírá hlavu. Kongresové centrum uvnitř připomíná včelí úl. Fronty se stojí úplně všude - u zapadlého baru, v šatně. Na toaletách si dívky upravují make-up. Parfémový odér se mísí s místy i viditelnými výsledky stresových zažívacích problémů. "Mně je jedno, jak dopadnu. Stejně jsem tu jen proto, aby sem šel ten můj," ozývá se z kabinky. Ve velké místnosti s úplně vydýchaným vzduchem se tísní asi dvě stovky lidí. Minimálně třetina z nich jsou morální podpory zpěváků. Rodičů v sále ale moc nesedí. Na elektronické piano u okna si brnknul snad každý, kdo prošel kolem. Sem tam se z nějakého kouta ozvou úryvky všech možných skladeb, hitem brněnského kola ale jednoznačně jsou Vondráčkové Dvě malá křídla. Mezi hromadou čísel se producíruje natáčecí štáb. Vytipuje si pár nápadných hloučků, které zpovídá a točí jejich exhibici. Miláčky toulavé kamery se staly tři blonďaté holky. Jedna zpívá, druhá tančí a třetí jen tak přihlíží. "Nemáš brufen? Strašně mě bolí hlava. A neměla bys i pro kámošku?" prosí mě holka v tyrkysovém tričku. Zamumlá něco jako díky a spěchá zpátky do své party. Drobný Slovák zpívá cosi od Robbieho Williamse. Když přestane, holky u vedlejšího stolu ho hecují k pokračování. Jeho sebevědomí ale už za pár minut utrpí těžkou ránu: "Slováky tu nechtějí, tak ať jdou do p..." vykřikuje zhrzený "Robbie" zpátky v zákulisí. Páni porotci už mají muziky asi plné zuby. Ke skupince čtyř mladých lidí, kteří si pro sebe zpívají a hrají na kytaru pro ukrácení chvíle, se přiřítí jedna z pořadatelek. Musí přestat. Jejich písně porotu sedící o patro výše ruší. Brněnské kolo se pomalu blíží ke konci. Na své minipředstavení nás čeká asi čtyřicet. Utahaný natáčecí štáb si sedá kolem klavíru a jeden z nich začíná brnkat na klavír. "Kluci, neblbněte, nehrajte, bude průser," vysvětluje pořadatelka kolegům. Pátá hodina večerní je pryč. Nás soutěžících je posledních dvacet. Zvedáme se podle pokynů ze židlí, pomalu nás směrují ke trojím dveřím. Některým soutěžícím už je všechno jedno. Po devíti hodinách úmorného čekání v šílených podmínkách už to chceme mít za sebou. Tři poroty v sálech A, B, C si nás rozdělí. Po chvilce sezení v čekárně se posledních vlaštovek ujímá nová pořadatelka: "Prosím, přemístěte se k sálu A." Neuběhne ani pět minut a organizátorský tým nás stěhuje ještě jednou, tentokrát ke dveřím s písmenem C. Čas, který tráví zpěváci za zavřenými dveřmi před porotou, se viditelně zkracuje. Několik šokovaných lidí odchází a brouká si nevěřícně: "Vždyť oni vůbec neposlouchali." Je to tady, už mi nezbývá nic jiného, než jít dovnitř. Snažím se držet pokynů, které mi v rychlosti pošeptali. Stoupnu si na nalepené písmeno T, pozdravím do tmy a začínám s minikoncertem. Vidět, koho mám v porotě, se mi přes světla reflektorů nepodařilo. Po pár prvních tónech písničky Underneath your clothes od Shakiry se konečně dočkám verdiktu: "Děkujeme, ale na postup to nestačí. Nashledanou." Po třiceti vteřinách vystoupení odcházím, skoro poslepu nahmatávám kliku. Takhle skončila má krátká hudební kariéra v soutěži Česko hledá SuperStar. Snad nikdy se mi tak neulevilo.