Bílá paní jsem já!

Marek (31) žije od svých pěti let po ústavech pro lidi s mentálním postižením. V jednom z nich mu topič, starý tramp, mnohokrát vyprávěl o své milované zřícenině hradu Okoř a jejím okolí. Samozřejmě i o Bílé paní. Marek nejdřív bez dechu poslouchal. Pak mu to došlo. Vždyť onou tajemnou strašidelnou postavou je přece on! Vychovatelka Lola mu ušila šaty a čepec. A Marek našel sám sebe. Pak hodný topič zemřel a Marek celkem logicky dospěl k přesvědčení, že tím pádem teď hrad patří jen jemu. Tělem sice dlí v kladenském ústavu sociální péče, duchem je však většinou na své Okoři. A minulý víkend tam skutečně strašil. Sobota pět hodin odpoledne. Podepisuji papír, že za chlapy přebírám odpovědnost. (Marek vzal s sebou na strašidelnou výpravu ještě stejně starého kamaráda Standu). Dostávám jejich průkazky zdravotně postižených, které mají coby nesvéprávní jako občanské průkazy. Oba jsou oblečeni v maskáčích a vybaveni stanem, spacáky i karimatkami. Markův batoh samozřejmě skrývá i jeho "pracovní" oděv. (Své náhradní bílé šaty solidárně půjčil Standovi, který se na základě toho sám povýšil do funkce pomocného strašidla). Oba už na Okoři párkrát byli, ale jen na výletě přes den. To však pro Bílou paní není to pravé ořechové. Marek si mi v tomto smyslu postěžoval v zimě, když jsem o životě v ústavu psal reportáž. Slíbil jsem mu, že ho na hrad vezmu v noci. A Nedělní Blesk sliby plní. V autě udržuje konverzaci hlavně Standa. "Že nevíš, kde jsem vzal tu maskáčovou bundu?" "Nevím." "V obchodě. A ten klobouk?" "Taky v obchodě?" "Ne, dala mi ho paní ředitelka." Během krátké cesty se několikrát vrací ke svému největšímu problému. "Myslíš, že mi odepíše?" Již léta prý shání pomocí dopisů nějakého tátu. Má jediný požadavek. Aby byl hodný. "Minule se mi dopis vrátil." A na jakou adresu ho poslal? "Na žádnou. Byla tam jenom zpáteční do ústavu. Ale teď jsem tam dal i fotku." (Pro úplnost nutno poznamenat, že Standa neumí číst ani psát, takže se v tomto ohledu musí spolehnout na vychovatelku nebo o něco schopnější kamarády). Jsme na místě. Kastelánka nám díky předchozímu ujednání ukáže zahrádku v podhradí, kde můžeme stanovat, projde s námi zříceninu a svěří nám od ní klíče. Do půlnoci máme Okoř jen pro sebe! Jako samozvaný vedoucí výpravy navrhuji a hned schvaluji plán: Stavba příbytku, první cvičná výprava do hradu, večeře, noční strašení. Kluci vybalují stan. Dva kusy látky, tři skládací pruty. Na mě, zvyklého spát v celtě pod širákem, příliš velká moderna. K dispozici jen německy psaný návod. V další půlhodině by proto nezúčastněný pozorovatel stěží poznal, kdo z nás tří je osobou s mentálním postižením a kdo ne. Nakonec obydlí jakž takž stojí. Naštěstí nefouká vítr a obloha je bez mráčku. Moct tu tak navždy zůstat Moji svěřenci se převléknou do kostýmů. Marek si pochvaluje, že nová špičatá čepice je lepší. O starou přišel, když je na letním pěším výletě na Okoř přepadl liják. Hrad zná jak své boty. "Tady byla kaple," ukazuje uvnitř. "A za těma dveřma byla zavřená Juliana." Vypráví, jak se zamilovala do pekaře a otec ji za to zavřel a pak dal do kláštera. S milým se scházela dál, ale v bezvýchodné situaci se nakonec zabila. A od těch dob sem chodí strašit. (Oficiální verze pověsti hovoří o lásce dcery hradního pána k neurozenému mlynáři. Otec měl vztek, že si nevybrala někoho z mnohých šlechtických nápadníků, kteří se kvůli její kráse sjížděli z daleka a utkávali v soubojích. Zavřel ji do hradního vězení, ale milencům se podařilo uprchnout. Když je dostihl u Tuchoměřic, bez milosti oba zastřelil. Pak mu hrůza skutku došla a dožil poblíž místa neštěstí jako poustevník. Osobně bych se však přiklonil k Markově variantě. Jako Bílá paní to přece musí vědět nejlíp). "Bydlet tady a dělat Bílou paní," rozvíjí svůj životní sen Marek. "Pod střechou to je. Zavést sem topení, elektriku, dát okna a dveře. Vymalovat." Tichý hodný kluk, který si v ústavu žije ve svém světě a moc toho nenamluví. Tady září jako pochodeň a nezavře pusu. Jak by ne, vždyť je doma. S tím, že zde nemůže rovnou navždy zůstat, se smiřuje těžko. Před hradem je se zájmem pozorují opozdilí turisté, kteří nestihli otevírací dobu. Standa se snaží tvářit strašidelně a pak se chlubí, jak děti vylekal, i když ne tolik, jako na mikulášské besídce, kde dělal čerta. Marek kolem nich prochází důstojně. Pak ho zaujme, že pes v sousední zahradě, který se v přítomnosti Bílé paní mohl vzteky uštěkat, ani nehlesne, když jde kolem převlečen zpět do maskáčů. Strašidla v akci Cestou ke stánku s občerstvením Standa opět vyjádří naději, že dostane odpověď na svůj dopis ohledně otce, jeho vlastní ho prý praštil sekyrou do hlavy, když byl ještě v kočárku. (Ve skutečnosti si tento pravdivý příběh "vypůjčil" od Tamary z téhož zařízení, tátu nikdy nepoznal a máma, sociální případ, se o něj nedokázala postarat, vyrůstal u babičky, do ústavu musel po její smrti, když mu bylo pět). I strašidlům vyhládne, takže si dáváme utopence, velkou klobásu a hromadu hranolků a kluci si nadšeně poroučejí pivo (neberou léky, jedno až dvě mají povolené). Zatímco se Marek spokojeně láduje (když přišel do ústavu, neuměl kousat a všechno polykal jako had), Standa se rozhlíží, jestli by se mezi hosty nenašel nějaký otec. "Bylo by dobrý, ho tady klofnout." Může mu nabídnout svou oddanost, sbírku medailí, zálibu ve sportu či znalost angličtiny. (Poděkovat umí s perfektním přízvukem, ale auto se prý řekne "autos". Shodujeme se proto, že by mu více seděla španělština). Jelikož se mu lov na tátu nepodaří, začne být naměkko. "To je strašný, bejt sám. Nejhorší ze všeho jsou Vánoce. Marek jezdí aspoň jednou za měsíc k mámě." Díky bohatě prostřené tabuli chmury pominuly. "Lepší je se najíst, než být hladovej," komentuje to Marek. Navíc se setmělo, strašidlům začíná pracovní doba. Kluci si to užívají naplno. Bílá paní i pomocné strašidlo bloumají po zřícenině sem tam. Jejich "hůůůůů", při kterém tuhne krev v žilách, se rozléhá široko daleko. "Já jsem Bííílááá panííí," volá k tomu Marek. "A já strašidlóóó," přidává se Standa. "Všichni se nás bojí," pochvalují si oba. Co chvíli se hlava některého z nich, tajemně osvětlená baterkou, objeví v nezaskleném okně. Ve své činnosti jsou povzbuzováni zájmem hostů sedícími na venkovní zahrádce přilehlé restaurace. Jen jeden škarohlíd vyhrožuje zavoláním policie. Naivka. Kdo to kdy viděl, aby muži zákona přijeli zatknout duchy. I když... Je po šichtě. Strašidla jsou však příliš rozrušená na to, aby usnula. Nejlepším receptem se jeví jít rovnou na malé pivo do hospody pod hradbami. "Kdo mi to fušuje do řemesla? Já jsem Bílá paní," durdí se naoko číšnice. Říkám jí, že se právě teď jednomu člověku splnil životní sen. "Kéž by se mi někdy splnil ten můj," povídá ona bez dalších podrobností. Standa s Markem se schovávají u toalet a vybafují na ženu, která si byla ulevit. Ta se však nenechá zaskočit. Ve stanu se ukládáme ke spánku až po půlnoci. Jak se na správnou Bílou paní a její pomocné strašidlo sluší. (Naše výprava se mohla uskutečnit díky laskavosti kastelánky Běly Kreuzové a okořské starostky Barbory Dezortové).