Bezstarostný život nebožtíka

"Dáš si pivo, Mrtvolo?" zeptá se výčepní v žižkovské hospůdce podsaditého dlouhovlasého muže. Slávek (46) potěšeně přikývne. V rakvi by si svého oblíbeného moku neužil. Leda by mu kamarádili chodili vylévat lahváče na hrob. "Ani ten pohřeb mi neudělali, parte jsem neviděl," povzdychne si s předstíraným smutkem. Skoro jedenáct let je po smrti. Alespoň pro úřady a příbuzné. Soud ho prohlásil za nebožtíka. Nebýt náhodné silniční kontroly, byl by oficiálně mrtvolou pořád. Až do své smrti. "Jel jsem dvěma kamarádům pomoct do Karlštejna naložit dříví. Náklaďák zastavili policajti a od všech chtěli doklady, asi někoho hledali," vzpomíná Slávek. Měl u sebe jen rodný list. "Ověřovali si to a hned že musím jet s nima, protože neexistuju a mám bejt dávno po smrti. Nakonec mě odvezli až na policejní ředitelství do Berouna. Tam mi ukazovali moje záznamy v počítači a taky jo, všude byl u mě křížek." Kriminalisté ho vyzpovídali, vyfotili, vzali mu otisky prstů a vzorek slin na zkoušku DNA. "Druhej den ráno mě pustili, říkali, ať jsem rád, že žiju. Já na to, že když jsem teda živej, můžu na pivo. Dal jsem si jedno na nádraží a hurá zpátky na Žižkov." Teď ho čeká ojedinělý soudní proces: Pokud se bez pochybností prokáže, že on je on, bude prohlášen za živého. "Až obživnu, nebudu mít takovou volnost," lituje Slávek. Tvrdí, že se úmyslně neschovával ani neutíkal. O svém "papírovém" úmrtí neměl prý ani tušení. "Sami policajti povídali, že jsem to bejval mohl zneužít. Já nic neprovedl, taky mě pustili. Už bývalá žena říkala, že jsem flegmatik. Já si žiju po svým, a když se to někomu nelíbí, ať si políbí." Nedělal si třeba hlavu s tím, když usnul zmožen pivem a někdo mu ukradl všechny doklady. "Patnáct let mě policajti nekontrolovali, asi že vypadám tak nevinně. Tak k čemu občanku." Duplikát rodného listu si přece jen v rodném Znojmě nechal vystavit. "Dali mi ho bez problémů na počkání. Devět dní před datem, na které bylo pozdějc stanoveno moje úmrtí," kroutí hlavou. Možná to zamotal fakt, že spatřil světlo světa jako Stanislav Dokulil, ale po svatbě se přejmenoval po manželce na Ryšánka. Nechtěla se jmenovat Dokulilová a tchán byl navíc rád, že jeho příjmení možná nevymře po přeslici. "Křestní jméno mi zůstalo, ale stejně mi každej odjakživa říká Slávku." Teď na něj ale spíš volají Mrtvolo. Nepřekonatelný odpor "Podobný případ nepamatuji. Už samo prohlášení za mrtvého je naprosto výjimečné, setkala jsem se s jedním, ale to se našly tělesné pozůstatky a bylo k dispozici srovnání DNA," říká znojemská soudkyně Ludmila Donátová. "Takže teď budu vlastně rozhodovat o vzkříšení nebožtíka." Jak vlastně Slávek "zemřel"? Neplatil po rozvodu výživné na syna. Dokonce za to seděl v kriminálu. Ani to ho však k poukazování alimentů nepřimělo. Jelikož hrozilo, že kvůli sociální potřebnosti bývalé manželky jí místo něj bude muset finančně podporovat stát, vložil se do věci tehdejší okresní úřad. Po Slávkovi bylo vyhlášeno pátrání, stal se z něj nezvěstný, dokonce na něj byl vydán zatykač. Ale slehla se po něm zem. Rodiče ani příbuzní o něm neměli už od konce osmdesátých let jedinou zprávu. Ani úřady. Nikde se nepřihlásil k přechodnému pobytu, neplatil zdravotní pojištění, daně, nebyl kontrolován policií, neudělal žádný přestupek, nezpůsobil dopravní nehodu a tak podobně. Takže soud rozhodl, že je mrtvý. "Já byl celou dobu tady, na Žižkově. Každej mě tu zná," povídá Slávek ve výčepu U nudle, který pojmenoval, když při otevření pravil: "Ty vole, to není hospoda, to je nudle." Teď si pochvaluje, že po něm na světě alespoň něco zůstane. Kromě syna, kterého viděl naposled jako tříletého. Teď je mu jednadvacet. A na něhož neplatil ony alimenty. "Ženu jsem poznal asi na zábavě, nebo tak nějak. Už si to moc nepamatuju, měl jsem tehdy tři baby a nevěděl, kam dřív skočit." Znal ji od jejích šestnácti, v devatenácti se vzali a přesně za tři roky podala žádost o rozvod. "Prej kvůli nepřekonatelnýmu odporu. No, rozvod jsme šli zapít a skončili v posteli, tak jakej odpor. Ale tchýně mě nikdy neměla ráda. Musel jsem se kvůli ní ostříhat. Podruhý v životě. Poprvý to bylo na vojně." Dostali brzy byt od JZD na Znojemsku, kde manželka dělala zootechničku a Slávek řidiče. "Nevlastní otec, důstojník veřejný bezpečnosti, mi dohazoval volhu, ale co bych vozil papaláše. Radši jsem jezdil s náklaďákem." Když je po dvaceti minutách rozvedli, prý díky intervenci manželčina otce, armádního politruka, žena se vrátila k rodičům a on zapíchl práci a chvíli přežíval z prodeje přepychové ložnice. Pak musel vrátit klíče od bytu a s kamarádem se vypravil s nějakou tou oklikou makat na stavby do Prahy. Za neplacení alimentů seděl celkem dva roky a dva měsíce. "V base mi výživný strhávali i s dluhama, makal jsem tam na stavbě.. Pak kluka proti mý vůli přejmenovali po jejím novým chlapovi a řekli mu, že to je jeho skutečný otec. Tak jsem na svobodě peníze neposílal, přece nebudu platit na dítě, který ani neví, že jsem jeho fotr." Sám vlastního otce neviděl dvacet let, také rozvod. "Když se provalilo, že jsem obživl, hned mi jeho druhá žena dala podepsat papír, že si nedělám po jeho smrti nárok na majetek. Ale stejně nic neměl, chlastal, zemřel, stejně jako strejda." S vlastní matkou je prý "ve při" od svého pobytu v base, neboť v rodině kdysi sedět jen strýc, ale "to bylo za války a to je něco jinýho". Od té doby nemluvil ani se sestrou. Z vězení se vrátil na stavbu, tam mu prý ztratili všechny pracovní doklady, ale přišel rok osmdesát devět a "bylo to každýmu jedno". Čilá mrtvola "Ani nevím, jak jsem zaplul na Žižkov. Ale když tady zjistili, že umím makat, nevěděl jsem, co dělat dřív." Jako na zavolanou nakoukne do hospody chlápek a nabízí Slávkovi kšeft. Složit nějaký stavební materiál. Na melouchy Mrtvola žádný živnostenský nebo zápočtový list nepotřeboval, u doktora od té doby nebyl, takže mu nechybělo ani pojištění. Dělal malíře pokojů, uhlíře, klempíře, zedníka, myl okna, kopal výkopy. "Vždycky někdo přišel, jestli si nechci vydělat a já že jo. Nikdy jsem nic neukradl, vždycky jsem si vydělal rukama. Kolik?" Slávek se ošívá se, aby neměli potíže jeho zaměstnavatelé. Všechno to jsou samozřejmě peníze na ruku. "Přece tři tisíce měsíčně se smí legálně vydělat brigádně, ne? Ale soukromě ti říkám, že kvůli nabídce za třicet korun na hodinu bych si ani nenařídil budíka." Nedělá mu prý potíže přispívat partnerce na činži nebo domácí spotřebiče, třeba na pračku. "Odjakživa jsem bydlel u nějaký ženský. Nikdy jsem nemusel přespávat na nádraží. Protože mně to narostlo pro ženský, ne pro chlapy," sjede si pohledem k rozkroku. S důchodem si hlavu neláme. "I když celej život makám, těžko někdo dohledá, kolik mám odpracováno. Ale já se důchodu stejně nedožiju. Lepší, když bude po mně, ještě by chtěli něco doplácet." Ostatně, nebude to poprvé, co zemře. Zato představa, že dostane občanský průkaz, ho zachmuří. "Budu se muset všude přihlásit a stane se ze mě oficiální neplatný člen týhle společnosti." Trochu ho uklidní, že trestný čin zanedbání povinné výživy, který by mu mohli přišít, je u něj zřejmě promlčen. Těší se, že u soudu uvidí svou sestru a bývalou manželku, jež mají dosvědčit jeho totožnost? "To víš že jo. Nechám si udělat lehkou pánskou trvalou, vkročím tam a řeknu: Tak holky, tady mě máte!" "Dáš si ještě pivo, Mrtvolo?" zeptá se hostinský. Slávka nemusí pobízet. Ještě jich pár musí stihnout, než mu skončí bezstarostný život nebožtíka.