Hrobky smrti!
Někdejší sovětská raketová základna v Červeném Újezdě na severu Čech je volně přístupná! V hustém lese, pár set metrů od jeho kraje, leží objekt, jehož tajemství se snažili dlouhá léta rozlousknout snad všichni špióni na západ od našich hranic.
Někdejší sovětská raketová základna v Červeném Újezdě na severu Čech je volně přístupná! Stačí vyjet z vesnice po hlavní silnici do táhlého kopce a jakmile se objeví plechový plot, zahnout po rozbité asfaltce vlevo. Tam, v hustém lese, pár set metrů od jeho kraje, leží objekt, jehož tajemství se snažili dlouhá léta rozlousknout snad všichni špióni na západ od našich hranic. Až do roku 1991 tady bylo ruské vojenské městečko s podzemními bunkry, odpalovacími rampami a hlavně raketami. Nikdy se tam nedostal nikdo z našinců, ani vysocí důstojníci armády ne. Teď je v celém areálu Pobytové středisko ministerstva vnitra neboli uprchlický tábor pro cizince. Podzemní bunkry a rampy jsou nyní ale již mimo hranice tábora. Prý to způsobily restituce, říkají místní lidé. "Všichni místní vědí, že šlechtické rodině Lobkowitzů tu vrátili kus lesa, co patřil k základně. Stojí tam bunkry, rampy, všelijaké hangáry i pevnůstky. Teď už se dá jít až k nim. Dřív, když to bylo částí toho cizineckého lágru, to hlídali," říká náš průvodce.
Račte do bunkrů i k rampám… Faktem je, že kdosi odstranil velkou část plotu, lemujícího ještě nedávno celý areál tábora. "Na svobodě" se tak rázem ocitla velká část někdejší raketové základny se vším, co k ní patřilo. Volně se dá projít i ke dvěma podzemním bunkrům. Jejich zdvojená masivní ocelová vrata jsou doširoka otevřena. Až si zrak příchozího zvykne na šero uvnitř bunkru, uvidí obří vybetonovanou vanu, dobře pět metrů hlubokou, nejméně patnáct širokou a alespoň třikrát tak dlouhou. Na jejím dně je řada vchodů, rovněž s bytelnými ocelovými dveřmi. "Tady skladovali rakety a ty dveře dole vedou k podzemním chodbám, velícím střediskům a nejrůznějším prostorám, včetně skladů," vysvětluje náš průvodce a přidává historku, výmluvně charakterizující nynější dění kolem raketových bunkrů a vlastně všeho, co les u Červeného Újezda může ještě ukrývat. V nedaleké vesnici žijí tři bratři M. Celé okolí je zná jako podnikavce, kteří dokáží zužitkovat úplně všechno, vždy a všude. Nikdo neví jak, ale podařilo se jim demontovat mnohatunové ocelové dveře jednoho z raketových bunkrů. Dostali je na plochý vlek za traktor (rovněž neznámo jak) a odvezli do sběru. Počítali prý s tím, že vrata jsou vyplněna olovem, a že když ho prodají, budou mít až do konce života vystaráno. Jenomže majitel sběrny je vyhodil. Bůhvíodkud věděl, že výplň obřích dveří tvoří beton s dalšími izolačními příměsemi, a bratrům doporučil, aby je nejprve "vykuchali". Sen o bohatství se rozplynul...
V podzemí čeká překvapení Ovšem základna už "vykuchaná" je, a podle všech pravidel. Poslední ruští vojáci z ní odjeli v polovině roku 1991. Odvezli samozřejmě rakety, veškerou elektroniku, vnitřní vybavení i zařízení. Ale zůstalo toho po nich ještě dost. Vzduchotechnika v bunkrech, stoly, kavalce, zástrčky ve zdech, kabely, ostnatý drát, plechové obložení (mimořádně kvalitní nerez) podzemních šachet a také panelové bloky na lesních cestách. Téměř všechno už zmizelo. Zlaté české ruce rozebraly, co se dalo a hodilo. Alespoň na povrchu. "Tam v podzemí bunkrů, v katakombách jsem byl mnohokrát," vzpomíná člověk žijící v Červeném Újezdě. "Připadal jsem si jako v ponorce." Podle jeho slov je ta viditelná, nadzemní část každého z bunkrů jen zlomkem toho, co je v podzemí. Tam žila v nepřetržité bojové pohotovosti obsluha raket, vojáci i důstojníci, v klimatizovaném prostředí, se zásobami vody i potravin, s vlastním zdrojem energie. Údajně mohli přežít půl roku. Náš známý vzpomíná, jak tam dolů vzal svého přítele. "Představte si, že v jednom úseku nám oběma zhasly naráz baterky, zničehonic. Zachránily nás zápalky, jinak bychom se těžko dostávali ven. Na povrchu se naše baterky zase rozsvítili. Jak je to možné, nevíme." Tam "dole" ještě jsou těžká vzduchotěsná vrata se zavíráním opravdu jako v ponorkách a ledacos dalšího. Třeba masivní ocelové trezory, přichycené do stěn železnými manžetami. To proto, aby při startu rakety (nebo snad při jejím dopadu) a následných otřesech země zůstaly na místě a nerozdrtily obsluhu. Nikdo dnes přesně neví, co všechno v Červeném Újezdě Rusové měli. Snad poslední verzi raket SS s pořadovým číslem 25, snad i jiné balistické rakety s dostřelem několika tisíc kilometrů. Češi na základnu nesměli, byla výhradně pod ruským velením a propustky ke vstupu vydával jen generální štáb sovětské armády v Moskvě. Nebyla prý ani jedna. Dobře informovaný zdroj dokonce tvrdí, že ani tehdejší československá vláda o podobných základnách nerozhodovala. Rada obrany státu prý byla v těchto "raketových záležitostech" postavena před hotovou věc - zájmy obrany Varšavské smlouvy vyžadují to a to...Zvláštní ženijní jednotky naší armády udělaly hrubé terénní práce, postavily i obytné domy pro rodiny důstojníků, ale jinak bylo vše v režii Rusů, včetně hlídání základny a stíhání zběhů. "Když občas někoho ze svých chytali, byla to akce jako z filmu. Naši se jim do toho vůbec nepletli a dobře dělali. Tam se hned střílelo," prozradila jedna z místních žen žijící na okraji obce. Základna byla rozdělena na několik zón, elektronicky střežených. Jakmile se kdekoliv objevil někdo, kdo tam neměl co dělat, spustil se poplach. Okamžitě zasahovala ochrana základny, a pokud prý šlo o zběha, hledaly ho zvláštní jednotky ruské posádky z Bohosudova. Neutekl prý nikdo.
Raketová základna Československo? Ruské raketové základny byly i na dalších místech Československa. Hlavně ve vojenských prostorech, v lesích, nepřístupných nebo izolovaných místech. Kozlov v Oderských vrších, Náměšť nad Oslavou, Hodňov poblíž Lipenské přehrady nebo Bělá pod Bezdězem a Kuřivody, stejně jako Jezová ve vojenském prostoru Mimoň nebo Hranice na Moravě - tam všude kdysi rakety SS byly. Někde stály i hangáry s atomovými hlavicemi, třeba ve zmíněné Jezové. Tam je shodou okolností rovněž uprchlický tábor a tzv. úly, neboli bývalá úložiště jaderných hlavic, jsou dodnes prý udržovány, funguje v nich vzduchotechnika, jsou temperovány. Na dosah ruky od nich dnes čekají na azyl v naší zemi uprchlíci, z valné části občané bývalého SSSR. Je tomu tak i v Červeném Újezdě. Někteří z nich prý ho dobře znají, z "minula".
