Po stopách Evity

Zdálo se, že její hvězda nemůže nikdy zhasnout. Své zemi darovala naději, vidinu lepšího života, pomohla odstranit mužskou nadřazenost. Evita Duearte Perón. Osud odvážné bídnice, pro kterou ještě před půl stoletím dýchala celá Argentina. Její záři ale pokryla téměř neprůhledná, špinavá vrstva času. Buenos Aires žije dnes tancem a proslulými steaky. Bojuje s hospodářskou krizí a spravuje už jen několik "povinných" míst připomínajících bohyni jménem Evita. Láska k ní se pomalu mění pouze v dokonalý obchod s její andělskou tváří. Představa, že první, na co v hlavním městě Argentiny člověk narazí, je tvář Evity, byla úplně mylná. Tepající ulice sálající horkem a hemžící se opálenými domorodci v džungli štíhlých a zašedlých budov jsou prorostlé tisíci odkvétajícími magnóliemi. Odpočinek hledají místní v upravených rozlehlých parcích. Kromě lidí tu ukázněně pobíhají členové psí školky, jejich "vychovatelé" zvířata seřadí vedle sebe a začínají s krmením. Jeden z těchto parků odhaluje nenápadný šedozelený pomník. Děvče v pohybu, které je ze všech stran pokryto grafity, jen s velkou dávkou fantazie ztělesňuje nejslavnější první dámu, kterou kdy Argentina měla. Ve své zemi našla Evita klid až téměř dvacet let po své smrti. V roce 1971, kdy byla pohřbena na hřbitově Recolleta v centru města. Mezi monumentálními příbytky mrtvých ale hrobka rodiny Duarte, kde Evita leží, zaniká. Kromě papírového obrázku manželů Peronových je u hrobu položeno pár květin. K černému mramoru přicházejí turisté a s Evitiným bronzovým odlitkem za zády se usmívají do objektivu. Celý svět sem míří, aby viděl Evitu, hrdinku, kterou zná z muzikálu v podání zpěvačky Madonny a kterou zřejmě Argentina velmi milovala. "Nejste první turisté, kteří se na Evitu ptají. Je vás spousta. Jo, máme ji rádi. Ale je to už dlouho. U jejího hrobu popravdě moc místních nepotkáte," svěřil se argentinský taxikář Alexandro. Je původem Ukrajinec, jako jeden z mála si tak dovede vybavit, kde leží Praha. Za to, že potkal téměř své krajany, nás odvezl na nejlepší pivo. V přístavu daleko od turistických hnízd sílí pach vody v těžkém horkém vzduchu. Přímo u silnice před místními hospůdkami si na provizorním tanečním parketu přivydělávají více i méně schopní tanečníci. A místním nebo zbloudilým turistům předvádějí, jak vypadá opravdové tango. Dál od centra by se už neobjevil ani pohled s tváří Evity, natož vzpomínka. Do zdejších všedních dnů už její legenda prostě nepatří. Dnes jde o to, sehnat co nejvíc velkorysých cizinců a díky nim přežít. Jediným místem, které člověka dokáže nejvíce přiblížit k legendě zvané Evita, je vila její rodiny, dnes Evitino muzeum. V upraveném domě dožívá její proslulá sbírka bot, šatů, portrétů. I otevření tohoto místa slouží pouze jako turistická lapka, která spatřila světlo světa až půl století po její smrti. Před růžovým prezidentským palácem stojí u zátarasů horkem zmožený policista. Sídlo nejmocnějších argentinských hlav má novou výraznou fasádu. Nanesenou ovšem jen z přední strany. "Ze kterého balkónu promlouvala Evita?" ptám se strážníka. "Evita Perón?" jen těžce zvedá ruku sevřenou v pěst a jeho palec směřuje někam za jeho záda. Někam k balkónu, z něhož vyřčená slova změnila dějiny Argentiny. Život v ulicích Buenos Aires nedokáže nic ovlivnit. Ulice nabité levným zbožím dál lákají turisty jako vosy na bonbón, mezi regály vín se občas mihne láhev s etiketou Evity. Na jedné z neproslulejších tříd zvané Florida, v Mekce cestovatelů s nákupní horečkou, si s maličkou tahací harmonikou přivydělávají na živobytí asi pětileté děti. Jejich obživa není jednoduchá, mají mezi sebou velkou konkurenci. Ti zdařilejší obchodníčci vám za jednu minci darují svatý obrázek. Miláčkem národa už Evita dávno není. Na tričkách i na doutnících vyniká hlava kubánského revolucionáře Ernesta »Che« Guevary. Jeho proslulý obrázek nanesli fanoušci i na vlajky svých milovaných prvoligových týmů. Při chůzi po periferii Buenos Aires si nelze nepovšimnout také jeho nálepek na různě starých ojetých autech parkujících, kde jejich majitele zrovna napadlo. Svého rodáka zde bezmezně obdivují, stejně jako ve většině zemí Latinské Ameriky. Ne Evita, ale on je tím pravým národním hrdinou.