Žijem v přepychu! Máme řízek!

Dva světy těsně vedle sebe, jeden je obrazem přepychu, druhý největší bídou. Zatímco v jednom život tepe, ve druhém je násilně likvidován. V jednom se točí koloběh miliónových výher i proher, ve druhém vyplašené krysy prchají před zdivočelými kočkami. Dva zcela odlišné světy: budova největší továrny na peníze, Sazky, a jen o pár stovek metrů vedle zapadlá zahrádkářská kolonie - domov desítek lidí - v likvidaci. Sazka dává šanci těm, kteří chtějí zbohatnout, kolonie práci lidem, kteří ji bourají. Jejich jediným zdrojem obživy je ničení vlastní střechy nad hlavou. Až skončí, nebude ani práce, ani domov. Petrovi bude letos sedmapadesát roků. Ještě před několika lety byl majitelem hotelu na Děčínsku a prosperující herny. Měl vlastní byt a na kontě statisíce korun. Přišlo pár osudových chyb, rozvod a ztráta všeho, kromě chuti do života. Jednu dobu pracoval také u bezpečnostní služby jako ochranka. Protože měl ale záznam v trestním rejstříku, o práci přišel. V chatě v zahrádkářské kolonii nedaleko Spojovací ulice v Praze na Jarově žije se svou přítelkyní a dvěma dalšími lidmi už dva roky. Místní mu říkají dědečku, chovají se k němu s patřičnou úctou. Ke štěstí jim tolik nechybí, mají střechu nad hlavou, jídlo, pití, občas cigarety i příležitostnou práci. Jsou bezdomovci. Stejně jako všichni jejich zdejší sousedé. Jejich útočiště je pod opadanými ovocnými stromy. Před chatkou visí čerstvě vyprané prádlo, z komína se kouří. Uvnitř bydlí dva páry, každý má svou část. Na jedné z postelí si lebedí dva psi a kočka. "Tato fenka se bez mé paní nehne ani na krok," představuje pán domu jedno ze svých zvířat. V umyvadle připravuje mladá příjemná žena zeleninu na polévku. U něj nechybí prkýnko, nůž. I hřeben by se tady dal najít. V rohu, chatky, který slouží jako kuchyň, je na poličkách vyskládaná zásoba jídla. Nechybí maso, zelenina, chléb, hořčice ani olej a různé druhy koření. Čtveřice zdejších obyvatel je pohostinná: "Dáte si kávu? Sladíte?" ptají se hned ode dveří. Načepují do konvice vodu a postaví ji na malá kamínka. Ta slouží zároveň jako topení. Topí si dřevem, které musí chodit sbírat do okolí. "Omluvte nás, není uklizeno. Jindy to tu vypadá líp," vysvětlují s úsměvem. Ráno tu začíná ve všední den kolem osmé hodiny. Vstanou, umyjí se, posnídají. Jedí to, co zrovna dům dá. "Vždycky, když vyděláme nějaké peníze, jdeme nakupovat. Třeba včera jsme měli přepychovou snídani, řízky. Holky umí skvěle vařit a na našich kamnech zvládnou cokoliv. Třeba zeleninovou polívku i čínu," pochvaluje si Petr. Pak se teple obléknou a jdou pracovat. Pracovat na likvidaci chatek, ve kterých bydlí jejich sousedé. Brzy dojde řada i na ně. Žili si svůj trampský život, dokud jim majitel pozemku, na kterém přebývají, nedal na vybranou: Pomůžete mi to tu zlikvidovat, dostanete nějaké peníze za práci a můžete tu ještě chvíli bydlet. Nebo jděte hned. "Na tomto místě má prý stát Kaufland. Alespoň to nám říkali," vysvětluje Petr. "Důchodci, kteří tu měli zahrádky, sem každý den chodí a oplakávají zbořeniny. Jedna babička, která u své chatičky sázela stromy s manželem, sem chodí denně a krmí alespoň kočky, které tu zůstaly," ukazuje na osud jedné ze zbořenin. »Lukrativní« nabídku, kterou Petr s přáteli dostal, prostě nešlo odmítnout. Každý den totiž za peníze likvidují to jediné, co mají. "Máme tu celý svůj majetek, talíře, peřiny, příbory. Až odsud odejdeme, nezbude nám nic. Kam půjdeme, zatím nikdo neví," zoufají si místní. Své spolubydlící bere Petr jako rodinu. Má zde tedy sestru i švagra. Společně si pomáhají, pracují. Kde berou na živobytí, když zrovna nemají nárazovou práci? "V létě jezdíme na Moravu sbírat ovoce. V Praze, pokud se něco nenaskytne, sbíráme šrot a vozíme ho do sběrny. Nikdy bych nešel žebrat a krást už vůbec ne. V Naději jsem byl jednou a to mi taky stačilo," vypravuje Petr. Pár přátel z dob, kdy o peníze neměl nouzi, mu ale zůstalo. Jezdí spolu trampovat a berou ho mezi sebou pořád stejně, i když je nyní bezdomovec. Přestože by se mohlo zdát, že si jarovská zahrádkářská kolonie žije svým vlastním životem, i zde ale existují nějaká pravidla. "V dolní části se scházeli feťáci. Každou chvíli sem jezdila policie a byly problémy. Musel jsem tu několikrát udělat pořádek. Takové lidi tu totiž nikdo nechtěl," říká Petr. Proč ale sedět a čekat, až budou muset odejít beze všeho, co jim patří? Proč se živit bouráním vlastního hnízda? "A co myslíte, že mám dělat? Když přijdu na úřad práce, řeknou mi, že pro někoho v mém věku nic nemají. Už jsem to všechno skoro vzdal," posteskl si Petr. O tom, jaký je zrovna den v týdnu, se dozvídají z novin. Co se děje ve světě, zahlédnou občas v televizi restaurace, kterou navštíví. Koupou se pravidelně obden, dvakrát do měsíce chodí na pořádnou sprchu na hlavní nádraží. "Jediné, co mi z mého minulého života chybí, je vana. Tak rád bych se naložil do horké vody a přečetl si v ní noviny. Z minulosti nemám nic. Ani fotografie, cennosti, snad ani občanku ne. Jen vzpomínky a schoval jsem si ty dobré," posteskl si místní baron Petr. Kam ale směřuje budoucnost obyvatel "města ve městě" si ani oni sami nedokáží představit. "Kde skončíme, zatím nikdo neví. Budeme si muset najít střechu nad hlavou jinde. Na hlavním nádraží to ale určitě nebude," tvrdí Petr a ostatní s ním souhlasí.