Když je záchod Hiltonem

Dlaždice studí. Záchodová mísa překáží, takže se kolem ní musím obtočit. Hned ve vedlejší kabince si kdosi mocně ulevuje, až se instinktivně přikrčím. Spláchnutí a bouchnutí dveří. Chrápání dalšího nocležníka. Cinkají drobné, jak hajzlbába počítá tržbu. Do toho hraje rádio: "Nádherná, nádherná, nádhernááá..." Libuji si v přepychu. Bezdomovce, kteří si nemohli dovolit uplatit obsluhu WC padesátikorunou, vykazují policisté do chladné noci. Od jedné do tří je hala pražského hlavního nádraží uzavřena. Fintu se záchodem mi poradil Čůčo. Vousatý jedenapadesátiletý mazák žije na nádraží už třináct let. Stejně tak dlouho nespal v posteli. "Vrátil jsem se z kriminálu a v baráku, kde jsem bydlel s rodičema, byli nějaký cizí lidi," pokrčí rameny. Sedíme ještě s Adélou a jejím druhem Vencou u soklu před tabulí s odjezdy vlaků a popíjíme krabicové víno a lahváče. Pes Jack je na tom líp, má pod sebou deku. "Když my máme hlad, tak von ne, dávám mu půlku kuřete denně," chlubí se péčí o klidného nečistokrevného jezevčíka žena, může jí být něco mezi třiceti a padesáti. Najednou z ní začne crčet moč. "Voni seděj při žebrání na studený zemi, tak maj ledviny v hajzlu," komentuje to nevzrušeně Čůčo. Kolem se rozline zápach. "Běžte si sednout dolů," vykazuje nás policejní hlídka z frekventovaného místa. Občanku kontrolují jenom mně, ostatní jsou tady známé figurky. Nad historkou, že mě manželka vyrazila z baráku a nemám kam jít, pokývne muž zákona chápavě hlavou a jen si mě zapíše. "Mně manželka uhořela ve skladech za nádražím," říká Čůčo. "Zapálili to tam feťáci." S přesunem nijak nespěcháme, krabice ještě není dopita. Venca si v klidu zapaluje cigaretu. "Jo, voni nám napaří tisíc korun pokuty, takových papírků už jsem dostal." Když se však objeví na obzoru uniforma strážníka, rychle startku típne v loužičce pod Adélou. "Tady se každej snaží, jak umí," předává mi za pivo své know how Čůčo. "Řekneš si vo tři koruny na záchod, nebo že ti chybí pětikoruna na jízdenku. Hlavně si musíš vyhlídnout toho pravýho." Mé námitky o případných potížích se žebrající konkurencí odmítá. "Tady to není nějak rozdělený." Sám raději jezdí na sídliště vybírat kontejnery. "Za dvě kila hliníku dostanu pade, plechovky jsou za míň. Voni jsou na tom líp," kývne na Adélu s Vencou. "Vyžebrají si i tři čtyři stovky." "Na nocleh je to vždycky," praví Venca. "Nejvíc dávají cizinci. Češi nám zase několikrát ukradli misku s penězma." Další domluva policistů je důraznější, tak bereme své igelitky a v doprovodu psa se přesunujeme k bufetu na rum. Pak se jde Adéla převléknout do úschovny zavazadel, kde mají trvale obsazenu jednu skříňku. "Mladej, ty počkej támhle," vykazuje mě nikoliv kvůli stydlivosti. "Nezlob se, už nás dvakrát vykradli," vysvětluje Venca, když družka nastavuje kód. Pak si v klidu natáhne suché kalhotky a tepláky, počurané džíny končí ve skříňce. Zloděj z nich bude mít radost. Dvě pětikoruny a šatna je do zítřka uzamčena. Všichni tři se familiárně zdraví s procházejícími zaměstnanci drah a před desátou Adéla zavelí: "Jde se spát." Na pánských záchodech, kde mají zamluvený a zaplacený nocleh (pes má slevu na dvacku), pro mě již není místo. "Chce to domluvit už po sedmý, kdy se střídají směny. Ale nesmí tě vidět šéf. Ten odchází po půl desátý, takže pak už můžeš jít spát. Počkej, zkusíme to vedle," ujímá se mě Čůčo. "Ještě má volno, běž," vrací se po chvilce z dámských toalet. Dívka trochu při těle nechce za rezervaci ani zálohu. "Ale přijdete mi určitě?" "Dobrý? Kdyby to nevyšlo, mohl bys to zkusit ještě na dolních záchodech. Jo, na hajzlech jsem dělal, ale pak mě vyhodili a dali si tam svoje lidi," povídá zklamaně Čůčo. "Máš tři čtyři stovky za šichtu a další pětikilo do kapsy, protože na noc se ti tam vejde deset lidí. Kdyby mě tak vzali zpátky." Adéla, Venca, Čůčo a Jack zmizí v útrobách pánských toalet. Zamluvený nocleh mi dodává klidu, to ještě netuším, že dostanu protekční čistou kabinku s nápisem Pouze pro děti. A že mi hajzldáma půjčí karimatku, jakmile se dlaždičky ukáží jako příliš studené na mé postelí zchoulostivělé tělo. "Tak tady teda ne," hledá místo k přespání Ivan, můj nový parťák. Čůčo už je v limbu, aby byl včas ráno u kontejnerů. "Tady je teda nachcáno," rozhlédne se ve výklenku pod schody u postranního východu, kde prý to policisté »nechávají bejt«. Na zemi leží ve spacácích nebo pod dekou sedm lidí. Jeden přímo v louži čpící močí. "Akorát něco chytneš, třeba rýmu," povídá Ivan, který vypadá trochu jako indián, vlasy svázané do copánku. Prý se živí prodejem bezdomoveckého časopisu. Chlubím se svým ternem na záchodě. "Jo, tam je to dobrý, ale musíš si to zamluvit předem a chtěj padesátku. To máš lepší, když si ho za ty prachy necháš támhle vod tý vykouřit," kývne směrem k Romce, jež mi předtím říkala o dvacku na kafe a vzápětí se za to při pohledu na mě omluvila. "Některý holky ti to udělaj i za pivo," pokračuje Ivan natěšeně. Pak přiznává, že spíš než nocleh hledá jednu Ukrajinku. "Chce za to stovku, ale je nejlepší." Zahlédne další policejní kontrolu v hale, což ho inspiruje k monologu o družce: "Vona je taky jako policajtka. Když je ze mě cejtit pivo, tak ne že by mě poslala vyčistit si zuby, ale musím se rovnou celej vysprchovat. A když jsem vožralej nebo nepřinesu peníze, tak mě vůbec nepustí domů." Jelikož se po favorizované cizince slehla zem, rozhoduje se Ivan, že se přece jen pokusí dostat domů. "Když tu stovku dám ženě, budu mít postel a sprchu," povídá poněkud zklamaně. "Už jsem spala a ty buzeranti mě musej vyhodit," nadává žena v dlouhém kabátě a svou postel, papírovou krabici, rozloží venku na lavičce. Přestože označení patří městským strážníkům, partička homosexuálních prostitutů, kteří utekli před šťárou a nervózně pokuřují opodál, zpozorní. "Do hajzlu, dneska slouží ty mladý, ty se nedají ukecat," připojuje se její druh se stejným přenosným lůžkem. Vypadá jako vychrtlý Sandokan s berlí. "Mám protézu, po bouračce," svěřuje se. "Tady bude zima. Pudeme do tramvaje nebo do Tesca." Pochází z Havířova, ale z bytu byl soudně vystěhován, protože "bejvalka nasekala dluhy na nájemným". Pochvaluje si, že invalidní důchod může vybírat z bankomatu za poplatek šesti korun. "Na přepážce chtěli ty hajzlové stovku. Ale teď je to stejně blbý, ještě půl měsíce tam budu mít nulu." Stará se, jestli není družce zima. Seznámili se prý před rokem ve frontě na polívku před střediskem Naděje. "To víš, potřeboval jsem šukat," zamrká spiklenecky. Cestují stopem různě po republice. "Nejlepší nádraží je v Chomutově. Tam jenom mávnou rukou a nechají tě spát." A proč tam tedy nezůstali? "Zase chytla toulavý boty," říká smířlivě. "Vy asi němátě kdě bývať," slituje se mladík z procházející rozjařené party a dává mi dvoulitrovku od coly plnou červeného vína. Ještě zdůrazňuje, že to nejsou žádné splašky, ale čerstvě natočené sudové. Vychrtlý Sandokan zase dostává padesátku. "Aspoň mě jednou někdo nenakopl," schovává bankovku. "Tak si pojď postěžovat k náčelníkovi," popadnou dva udělaní strážníci chlapa ze skupinky opilců u bufetu. Nevedou ho ale k nadřízenému, jen ven z haly. Muž obdivuhodně rychle zkrotne. Jeho parťáci dorážejí flašku vodky a mizí. O kus dál na sebe řvou dvě Romky svou mateřštinou, jejich soukmenovkyni, která chodí, nadává a v patách má neustále snědého kníratého muže s blaženým úsměvem, potkávám snad podesáté. Od výherních automatů se zvedne holohlavý rambo v koženém ohozu bratru za deset tisíc a valí se nádražím, jako by mu patřilo. "Chodíte mi sem vožralý a zfetovaný, já toho má za celou noc taky dost," nadává hajzlbába ­ hoteliérka z dolních záchodů a muž se omlouvá zženštilým hlasem, že "včera jsem měla moc ginů a ty mi nedělají dobře, tak jsem to přehnala, ale dneska budu hodná". Zjišťuji, že ve svém ošuntělém nepromokavém zeleném kabátě vypadám nejhůř, protože většina bezdomovců má prošívané pestrobarevné zimní bundy. A že igelitka je to nejméně praktické zavazadlo. "Kouřit můžete, ale nepropálit prkýnko," vítá mě půl hodiny po půlnoci ubytovatelka a schovává si padesátikorunu do kapsy. "V kolik chcete vzbudit, nejpozději budím kolem šestý." "Nádherná lásko postůj chvilku dýýýl," line se z rádia, přehlušováno chrápáním a dusivým kašláním z vedlejší kabinky. Usínám při vzpomínce na svého kamaráda bezdomovce Tondu, kterého jsem nedávno potkal v novém obleku s kravatou, na stará padesátiletá kolena zamilovaného až po uši. V půl páté ráno opouštím kabinku s nápisem Pouze pro děti. Jsou chvíle, kdy i záchod může být pro člověka Hiltonem. V hale je vše při starém. U bufetů postávají chlapi s pivem, policisté opět brousí kolem. Spáči ale lomcuje mladík v civilu. "Vzbuďte se, nebo vás okradou," varuje klimbající dvojici čekající na vlak. "Vidíš je?" upře pohled na dvojici snědých mužů, pročesávajících nádraží ostřížím zrakem. "Mě taky okradli, normálně mi rozřízli kapsu. Tebe neoberou, ale jak jsi slušně oblečený..." povídá, když mu nabídnu cigaretu. "Měl by sis zajet do kontejnerů na Černý Most, tam žijou lepší lidi. Co mám na sobě, vyhodili," chlubí se zánovní bundou a džínami. Vypadá fakt dobře, ale na druhou stranu kvůli slušnému oděvu přišel o zbytek peněz a o pas, takže jako Slovák nemůže dostat razítko povolující trvalý pobyt. "Do Čech jsem jel dělat na stavbu. U nás jsem měl podporu osmnáct set a nájem skoro tři tisíce. Jenže tady mi nezaplatili, třikrát jsem neměl na nájem a majitel mě vyhodil. Volal jsem bráchovi, prý mám zapečetěné dveře. Co se budu doprošovat..." Přespává venku, nasoukaný v igelitu. Nadává na hajzlbábu, že chtěla tři koruny, když si přišel natočit vodu. "Ten chlap, co mi nezaplatil, mě zase lákal, ať jdu dělat k němu na stavbu. Věřil bys tomu?" Věřil. Jdu se vyspat domů, do postele, do tepla, do čista. Cestou se modlím, aby mě žena nevyhodila doopravdy.