Hrůzy Pražského povstání

Masakry českých obyvatel, lynčování německých civilistů, vyřizování účtů s nevinnými, rabování, znásilňování - i tak vypadalo pět květnových dnů roku 1945 v Praze. Dnes, přesně 58 let poté, vychází unikátní kniha Skončeno a podepsáno s fotografiemi z Pražského povstání, které dosud nikdy nebyly zveřejněny. Minulému režimu se totiž nehodily do oficiální propagandy. Pátrání po těchto utajených snímcích plných násilí a hrůzné krutosti přitom připomínalo napínavou detektivku... Masakr 17 Čechů v Brettschneiderově vile v Praze 4. Do vily v Hornokrčské ulici se ukryla skupina ozbrojených bojovníků. Němci z okolí však na ně upozornili členy SS, kteří na zahradě popravili 17 lidí včetně hodně mladých kluků. Tři další přežili jen zázrakem. Na straně druhé krvavá odplata - zavraždění němečtí civilisté, kteří s přímými boji neměli mnoho společného. Často je lynčovali Češi, kteří během války poslušně hajlovali, udávali sousedy a proti nacistům se neodvážili říct křivého slova, a teď si vraždami Němců vylepšovali svou kolaborantskou tvář. To vše jsou dílčí součásti Pražského povstání, o kterých Česko dosud nic nevědělo. "První reakce lidí, kteří se s fotografiemi těchto hrůz seznámili, jsou překvapení a šok. Většinou vůbec netušili, že se v květnu 1945 něco takového dělo. Víte, Pražské povstání je jedno z největších dramat naší historie, ale je úplně zašlapané do země - a těch pět dramatických dnů si takový konec nezaslouží," říká Zdeněk Roučka, který dával kolekci šokujících fotografií v knize Skončeno a podepsáno dohromady. Drtivá většina snímků je zveřejněna vůbec poprvé. "Oficiální propaganda lakovala Pražské povstání do roku 1989 na růžovo. Bylo vybráno dvacet třicet snímků, které se neustále objevovaly v médiích - například vítání ruských osvoboditelů nebo šťastné děti se šeříky v rukou. Masakry bojovníků za svobodu, lynčování Němců, snímky Vlasovců a amerických průzkumníků v pražských ulicích přitom zůstávaly v archívech bez povšimnutí," vysvětluje Zdeněk Roučka. Jeho pátrání po fotografiích trvalo déle než rok. "Po archívech a muzeích jsem bádal od října 2001. V Komořanech jsem si nechal udělat přesnou předpověď počasí od poloviny dubna do poloviny května 1945 a podle toho jsem snímky zařazoval. Roli hrál každý detail - třeba jestli je chodník mokrý nebo ne," vysvětluje Zdeněk Roučka. Vzácné snímky hledal i u příbuzných lidí, kteří v květnu 1945 fotografovali v pražských ulicích. "Třeba jsem v archívu našel na zadní straně snímku napsáno, že foto věnoval ten a ten. A tak jsem vzal telefonní seznam a zavolal na všechna stejná jména, byla to taková detektivka. Většinou to byl omyl, ale například se mi stalo, že sluchátko zvedla stará paní a povídá: To fotil zesnulý manžel, ale velké album fotografií má můj syn. A byl jsem na stopě."