Hrobníci: Hřbitovy si ohlídáme

Otevření hrobky, o kterou se nikdo nestará, trvalo přesně 9 minut a 20 vteřin Je skutečně možné nepozorovaně odkrýt hrobku, vlézt do ní a vynést její obsah? Jaká technika a kolik lidí je k podobné akci potřeba? Exkluzivně pro Nedělní Blesk proto svolil šéf Správy pražských hřbitovů Vojtěch Grametbauer k otevření jedné ze starých a už desetiletí nepoužívaných hrobek! Mohli jsme se podívat, jak se »to« vlastně dělá! Před dvěma týdny jsme v Nedělním Blesku zveřejnili pozoruhodnou zpověď člověka, který - jak velmi plasticky a podrobně popsal - žije z toho, co mu poskytnou hrobky předků. Svěřil se rovněž, že vykrádání míst jejich posledního odpočinku nepokládá za nic neobvyklého. Zachraňuje tak před hrobníky, kteří by prý hrobky dříve nebo později sami vykradli, předměty neskonalé historické ceny. »Sbírá« především zlaté zubní protézy, můstky a jiné náhrady chrupu u nebožtíků a hodlá je umístit do muzea, které založí. Pokud přijde, tak neodejde.... O hrobnících toho obyčejný člověk moc neví. Ale to, co se mezi nimi strhlo poté, co se Ondrej Jajcaj z Bratislavy přiznal ke svému »poslání«, (tj. k »záchraně« obsahu hrobek před údajně zlodějskými hrobníky) se v Čechách ještě nestalo. Vojtěch Grametbauer, ředitel Správy pražských hřbitovů poznamenal: "Ten člověk neví, co vlastně odstartoval. Urazil profesionální čest našich lidí, obvinil je z nejhoršího možného druhu hyenismu a já jen doufám, že už nikdy žádný hřbitov nenavštíví. Jinak dopadne velmi špatně. Naši chlapi by ho pak nejspíš předali policii." Jajcajova metoda, díky které prý otevírá hrobky a vybírá jejich obsah, u profesionálních hrobníků narazila. "Lže. Jeden člověk nemůže sám odsunout náhrobní desku, ledaže by byl členem bandy, která se tím živí." To si myslí i František Michalec a jeho kolega František Počta, hrobníci s dlouholetou stáží na pražských Olšanech. Právě oni nám ukázali, jak lze hrobku otevřít a co to všechno obnáší. Mor, cholera i vozhřivka aneb čím hlouběji, tím hůř Každý hrobník vám řekne, že k otevření hrobky potřebuje tzv. kopačku, povolení správy hřbitova. Většinou se týká nevyplacených pohřebních míst, o která se dlouhá léta nikdo nestará a jsou o ně jiní zájemci. Pak se hrobka otevře. Ovšem, komplikace při vstupu k dávno zesnulým jsou složitější, než si kdo dokáže představit... "Tělo vyrábí i desítky let po skonu jedovaté plyny, Záleží to na podloží, kde rakev leží. Obecně platí, že v hrobce není kyslík, zhasne tam i cigareta. Čím hlubší je hrobka, tím horší situace," říká František Michalec, který je na Olšanských hřbitovech zaměstnán přes třicet let. "A pak, i když máme přesné zápisy v pohřebních matrikách, pořád existuje riziko, že velmi staří nebožtíci mohli skonat na mor, choleru, španělskou chřipku anebo na »obyčejnou« koňskou vozhřivku, která se na lidi přenáší. A ty bacily v zemi mohou pořád být, takový mor i 550 let." Hrobník Michalec spolu s kolegou Počtou i inženýrem Vladimírem Slavíkem (to je vedoucí hřbitovní správy Olšan a dává při otevírání hrobky pozor na dodržení všech pravidel) mezitím pracují na jedné opuštěné hrobce. Poslední pohřeb v ní byl roku 1925 a od roku 1959 je »prošlá«, můžeme do ní nahlédnout. "Nejprve bychom ji nechali po otevření odvětrat, kvůli plynům, ale protože dolů k rakvím nepůjdeme," říká inženýr Slavík, "nemusíme se tím zdržovat." A pak začíná koncert pro páčidlo a dva chlapy, koncert, který se hned tak nevidí. Osm metráků na válcích František Michalec nejprve nasadí páčidlo, též »pajcr«, pod náhrobní desku. Je to otázkou několika málo vteřin. Pak musí stlačit železnou tyč směrem dolů a alespoň na chvilku udržet nářadí v této poloze. Tak, aby štěrbina mezi tělesem hrobky, zapuštěným do země a náhrobní deskou, kryjící celou stavbu seshora jako poklička, vydržela pár vteřin otevřená. Zmíněné vteřiny musí dalšímu hrobníkovi Počtovi stačit k tomu, aby do vzniklého otvoru vtlačil dřevěný klín. Úzká skulina dává na rozdíl od hrobníků vykradačům naději na celkové otevření hrobky a možná i na nález šperků nebo jiných cenností (zlatý chrup nevyjímaje), které nebožtík kdysi dostal s sebou na poslední cestu. Do škvíry široké ani ne centimetr vsune hrobník Počta dřevěný klín. Pod pajcr pak dá Michalec hranol ze dřeva a znovu desku přizvedne, Počta klín přistrčí, Michalec pajcr uvolní, znovu pod něj přidá další kus dřeva a nanovo ho o pár centimetrů nadzvedne. Tak pokračují oba muži asi pět minut, až je náhrobní deska o rozměrech zhruba 2,20 m x 0,90 m a váze odhadem 6-8 metráků asi pětadvacet centimetrů nad svým ložem. Pak pod ní strčí dřevěný válec, na konec, kam až to jde. Pak pajcr pracuje dál, přidává se další dřevěné »lešení« a posléze pod žulovou desku přijde i druhý dřevěný válec. Na nich na obou už náhrobní deska klouže ne sice jako po másle, ale tak, že vzniklým otvorem lze sešplhat do hrobky. Jsou v ní dvě rakve, jedna na druhé. A to je konec našeho pokusu, mrtvé rušit nebudeme.... "Tak vidíte," otírá si čelo hrobník Michalec poté, co uložil desku na původní místo. "Člověk, o kterém jste psali, tohle sám nedokáže. Gang vykradačů ano. Všichni hrobníci, co v Čechách znám, půjdou proti nim, jen ať se někde ukáží..."