Zvířecí krematorium: Ohnivou cestou do psího nebe

Autor: František Prachař - 
13. září 2009
05:00

Jajda (9) zemřela na rakovinu, Nanynka (2) při císařském řezu a Jonáš (9) na selhání srdce. Všichni tři byli miniaturní psíci - čivavy a patřili chovatelce Šárce Štefánkové z Prahy.

Ona i její přítel Petr seděli před pár dny před krematoriem pro zvířata v Brně – Chrlicích a čekali, až se s Jonášem budou moci naposledy rozloučit.

„Jajdu s Nanynkou jsem tu nechala zpopelnit vždycky tak, jak umřely. Jonáš nám odešel včera, srdíčko mu nevydrželo,“ říká paní Šárka. „Své psy bych nikdy nedokázala dát do kafilerie, pro mě jsou členy rodiny, a tak jsem ráda, že tohle krematorium existuje.“

Obcházení poslanců

Člověk žije podstatně déle než zvířata, která ke své potěše doma chová. Jednoho dne se tedy bude muset se svým psem, kočkou, ale třeba i papouškem nebo králíčkem rozloučit. Brněnské krematorium, fungující od roku 2003, je u nás jediné, které tomuto rozloučení dokáže dát důstojnou a pietní formu.

„Poslanci kvůli nám změnili veterinární zákon,“ vzpomíná jednatel František Foltýn. „Mrtvé zvíře se totiž předtím mohlo likvidovat jen v kafileriích. Zákon jinou možnost neuváděl.“

Druhý jednatel s. r. o. Krematorium zvířat Brno, Jiří Bezděk, vzpomíná, jak tehdy zákon parlamentem procházel. „Osobně jsme poslance obcházeli a vysvětlovali, jak zvířecí kremace prospěje kultuře vztahů mezi člověkem a zvířaty, ale třeba i životnímu prostředí. Že zvíře není věc, kterou by bylo možné někam zahodit.“

Dnes jejich podnik splňuje všechny emisní limity Evropské unie, má řadu certifikátů a pec, schopnou vykonat až tři tisíce žehů ročně. Zatím jich ale tolik ještě nebylo.

Nejlepší muž v životě

Podle zkušeností ředitelky krematoria Kristýny Šromové si stále větší počet lidí – krize, nekrize – přeje důstojné rozloučení se zvířátkem, které s nimi sdílelo řadu let jejich osud. Obřad je často plný emocí a mnohdy i pláče.
„Někdy i my máme slzy na krajíčku. Jako onehdy – přišel slepec a svěřil nám kremaci svého vodícího psa, jehož mu přejelo auto. Těžko se s ním loučil, plakal, hladil ho až do poslední chvíle, hovořil na něj.“

Ředitelka vzpomíná i na to, jak starší dámě, trávící zbytek života v LDN, zemřel bernský salašnický pes. „Přála si, abychom jeho popel uchovali v urně a po její smrti smísili s jejím popelem. Dlouho svého pejska nepřežila a její dcera, v souladu se závětí, rozptýlila obsah společné urny kdesi nad mořem.“
Mnoho lidí se na své zvířecí miláčky dívá nejen jako na členy rodiny, ale přiznávají jim daleko vyšší místo, někdy se jim i podřizují. Jako jistí bezdětní manželé.

Po smrti svého bišonka nad jeho rakví dlouho truchlili, hovořili s ředitelkou, ukazovali jí desítky fotografií z jeho života: „Tady to byl jeho pokojíček, tady jeho postýlka a tady jeho televize...“, až manžel nervově nevydržel a musel na chvilku odejít. Jeho paní mezitím k sobě mrtvého pejska přitiskla a zašeptala mu do ucha: „Stejně jsi byl nejlepší mužský v mém životě.“

Atmosféra? Důstojná!

Krematorium v Chrlicích je svým způsobem kuriozita. Dokonce by se dalo říci, že je to zmenšená kopie lidského pohřbu žehem. „V podstatě je to tak, technologie je každopádně stejná, jen pec je o poznání menší,“ říká jednatel Foltýn.

»Lidskou« atmosféru připomínají i dvě místnosti posledního rozloučení. Kartonová rakev (na přání i se saténovou vystýlkou) s tělem psa leží na stole obklopena hořícími svícemi, na požádání může zaznít smuteční hudba a pokud si to »pozůstalí« přejí, úředník pronese i řeč, v níž vyzvedne charakterové i jiné vlastnosti zemřelého zvířete.

Není ani vyloučeno, aby majitelé psa, kočky i dalších zvířat byli se svými miláčky až do konce. Mohou přihlížet jejich kremaci a osobně sledovat, že s ostatky jejich zvířecího kamaráda je nakládáno skutečně důstojně a s náležitou pietou.

Památka nadosmrti

Urny s popelem svých zvířecích miláčků si lidé většinou berou domů, menší počet si přeje rozsypat jej na rozptylové loučce. Ale v krematoriu jsou zařízeni i na opravdu kuriózní přání.

„Hodně lidí chce mít na své zvíře památku, kterou by měli pořád před očima. A tak si odstřihnou chumáč srsti, nebo si přejí uchovat zub nebo dráp psa. Vyhovíme jim,“ potvrzuje ředitelka Šromová. A ukazuje průhledný kus skla, vytvarovaný do podoby kapky. „My tomu říkáme smuteční slza a když si náš klient přeje, necháme mu do ní zatavit třeba hrstičku popela z jeho miláčka nebo něco jiného. To už pak je památka na vzájemné pouto mezi člověkem a zvířetem na dlouhá léta.“

charia ( 6. srpna 2011 13:09 )

I já jsem absolvovala poslední cestu se svojí fenečkou do Chrlic. Děkuji pracovníkům zvířecího krematoria za jejich přístup a laskavost. Fenečka s námi žila 15 let, milovala nás a my milovali ji.

werysekw ( 3. června 2010 18:05 )

Naprostý souhlas :o)

werysekw ( 3. června 2010 18:04 )

A proč by se jako měli zbláznit?? Viděls někdy jak zacházejí s některými psy po tom, co je u veterináře uspí?? Tahají je za obojky po celé ordinaci a hodí je laxně do černýho igelitovýho pytle a hotovo...Zřejmě je vidět, že v sobě nemáš kousek citu a toto zcela pochopitelný a normální chování nejsi schopnej pochopit....asi jsi nikdy nepřišel o blízké zvíře....a myslím, že je jedno, jestli je to kočka, pes, kůň, prase nebo andulka...prostě je to člen rodiny a hotovo. A platí dobré přísloví: "Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi..."...tak snad to někdy pochopíš... :o((

sebejka ( 17. září 2009 16:11 )

Mám pejska - nebo spíše fenu, celý tento akt bych nejspíš neabsolvovala, ale ty lidi chápu. O své Jessie říkám, že je to moje nejhodnější "dítě" a až jednou "odejde" nevím jak se zachovám, je vidět, že Vy asi žádné zvíře nemáte. My jsme doma obrečeli i křečka. Ale jedno poříkadlo praví: "Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi" Měl byste se, možná, nad sebou zamyslet

boridoj ( 13. září 2009 14:50 )

Ti lidé se snad už úplně zbláznili, nebo neví roupama co dělat. Tak pes měl nejen svůj pokojíček, ale dokonce i svoji televizi. Ještě že neměl pohřeb s hudbou a s vojenskými poctami. Lidé chovají spoustu zvířat a mají k nim hezký, často citový vztah. A nejsou to jenom psi a kočky, jsou to i koně, kravičky, ovečky a třeba i prasátka. Ještě jsem ale neslyšel, že by jim pořádali funus v krematoriu. Prostě když přijde jejich čas, tak se prostě porazí a sní. Že by psa museli zrovna sníst to ne, ale pořádat mu funus?

Zobrazit celou diskusi