Na vlastní kůži: Jak probíhá hypnóza!

S fotografem jsme na místo castingu dorazili o něco dříve. Před místností, kde se za chvíli bude dělat nábor soutěžících, postává asi 20 lidí a další přicházejí. Až na výjimky jsou všichni očividně nervózní, s hypnózou nemají žádné zkušenosti a vlastně ani nevědí, jestli jsou takzvaně hypnabilní.

„Hypnabilní je poměrně malé procento lidí,“ říká nám známý pražský psycholog a hypnoterapeut PhDr. Jiří Zíka, který bude hypnózu provádět. „A i to malé procento se ještě dál dělí podle toho, do jaké míry lze člověka opravdu zhypnotizovat. Skutečně hlubokého hypnotického spánku je schopno asi pět lidí ze sta, do běžného, ne tak hlubokého spánku lze uvést asi tak 50 procent lidí,“ dodává.

Jsem hypnabilní?

V místnosti sedí v kruhu něco přes 40 lidí a já mezi nimi. Přichází Jiří Zíka a vysvětluje, co se bude dít, a zároveň se ptá, zda někdo netrpí epilepsií nebo nemá čerstvě po infarktu či mozkové příhodě – takoví lidé by se totiž z preventivních důvodů hypnózy účastnit neměli. První cvičení je nejaktivnější. „Zavřete oči a ruce zaťaté v pěst natáhněte vodorovně před sebe. Jedna ruka je těžší a těžší, druhá je čím dál lehčí,“ opakuje pořád dokola. Do toho počítá od jedné do třiceti. A já ke svému překvapení zjišťuji, že se mu daří vnuknout mi svou myšlenku a ruce se opravdu sami od sebe pohybují.

Jedna dolů a druhá nahoru. Cítím, jak mě brní celý obličej, ruce i nohy, celé tělo se začíná chvět, dech se prohlubuje. „Třicet, dvacet devět, dvacet osm...“ Pomalé odpočítávání mne probírá zpět do bdělého stavu. Minimálně první formy hypnózy jsem tedy schopná. V místnosti už zůstává jen šest lidí, kteří jsou na tom podobně jako já. Zbytek hypnabilní není a může jít domů, nelze s nimi dál pracovat.

Pět, čtyři, dva, jedna, nula

V kroužku šesti lidí už se člověk do spánku pohrouží mnohem snáz, v počátku ho tolik neruší okolí. Opět brnění v obličeji, rukou, nohou. Probuzení. A parádní okno – co se teď dělo, si nepamatuji, jen mám velmi příjemný pocit a je mi trochu zima. Také mám utkvělou představu, že se stále ještě vznáším kdesi mimo svoje tělo, které je těžké a pevně zapuštěné do země. Jako bych v nohou měla kořeny prorostlé do podlahy.

Každého z nás si na okamžik odvedou za dveře. „Počítejte od 10 do 0,“ říká mi produkční Daniel Přibyl. „...pět, čtyři, dva, jedna.“ Ne. Nespletla jsem se. Z diktafonu, který jsem měla po celou dobu zapnutý, později zjišťuji, že mi Petr Kratochvíl, který doktoru Zíkovi sekundoval, vnutil, že číslo tři neexistuje. A jak to, že teď už si jej zase pamatuji?

Petr Kratochvíl si s námi všemi ještě nějakou dobu povídá, načež padne slovo »světlo«. A nám se najednou všem vybaví, co se v místnosti po celou dobu dělo. A co na to diktafon? „Teď si nebudete nic pamatovat. Vůbec nic. Až ale uslyšíte slovo »světlo«, vše si zase vybavíte,“ říká mi jeho hlas. Místnost opustili další dva lidi a teď už nás čeká jen osobní pohovor.

Rozcuchaná a uplakaná

Pomalu se vzpamatovávám z toho, co se dosud dělo. Můj odhad je, že předchozí cvičení trvalo tak hodinu a půl, kolegyně sedící vedle mě to zase vidí maximálně na 10 minut. Skutečnost? „Celé cvičení trvalo asi 45 minut,“ říká Petr Kratochvíl. Je mi jasné, že tohle už přestává být legrace, jak si řada lidí myslí. Následuje osobní pohovor, ke kterému už našeho fotografa nepustili.

„Co vám přijde opravdu nechutné?“ „Ponožky v sandálech a představa, že bych měla sníst chobotnici.“ „S kým byste se chtěla setkat?“ „S Janem Nerudou nebo s Judem Lawem.“ „Máte sourozence?“ „Bratra.“ A spousta dalších otázek, které se hrnou jedna přes druhou, vše se natáčí na malou kameru. Pak ke mně přistoupí Jiří Zíka. „Najděte si na dlani jeden bod a na ten se soustřeďte.“ Pak mi ruku přibližuje k očím a to je poslední, co si pamatuji.

Po nějaké době, kterou nejsem schopna odhadnout, se lehce zmatená probírám, celá rozcuchaná a cítím, že mám řasy slepené od slz. To mi později potvrzuje pohled do zrcátka: rozmazaná řasenka mluví jasně o tom, že jsem plakala. Proč? To nevím.

Jsem jen zmatená a diktafon už jsem s sebou neměla. „Skvělé, slečno. Tohle je přesně to, co hledáme. Vaše reakce jsou uchvacující.“

Za pokus to stálo, ale všeho moc škodí

Pomalu se dostávám do už poměrně snesitelného stavu a odcházím. „To bylo fakt skvělý,“ říká mi fotograf. „Normálně ti tam vnutili, že mluvíš s nějakým hercem, a tys jim to fakt věřila a balila ho, jak ti řekli,“ vypráví mi nadšeně. „A kde ses tam vzal ty?“ ptám se, protože si vůbec nepamatuji, že by kdokoliv vcházel do místnosti.

Jeho nadšení ale zdaleka nesdílím. Jsem celá otupělá, nohy se mi podlamují únavou, skoro celé tělo mne neskutečně bolí a nemůžu se dočkat, až doma zalezu do postele. Spala jsem pak 14 hodin v kuse. Ale vím, že kdybych jednou potřebovala terapeutickou pomoc, přes hypnózu to půjde.

CO JE TO HYPNÓZA?

• Stav mysli, kdy do popředí vstupuje podvědomí a člověk reaguje zcela přirozeně a otevřeně.

• Pracuje s dočasnou ztrátou paměti a ztrátou bolestivosti

• Používá se k tzv. hypnoterapii, využívá se ale i z dalších lékařských důvodů – např. místo narkózy u některých výkonů, jako je trhání zubů, se využívala už v antickém Řecku.

• Podle studie Kostnické univerzity lze pomocí hypnózy vyléčit až 2/3 úzkostných stavů, má 60% úspěšnost při odvykání kouření nebo hubnutí.

• Lze hypnózu zneužít? „Jde to, ale jen do té míry, do které člověka podvědomí pustí. Má-li člověk v podvědomí naprogramováno, že zabíjet je strašné a nesprávné, pak není v lidských silách, aby ho k vraždě v hypnóze někdo navedl,“ upozorňuje PhDr. Jiří Zíka.