Jak se razí české mince?

Je to hrstka vyvolených. Probírají se v bednách plných mincí a rukama jim procházejí miliardy. Dvacetikorun viděli víc, než si největší čeští boháči vůbec dokáží představit. O kom je řeč? O týmu lidí, který v jablonecké Bižuterii Česká Mincovna razí státní mince. Jak to vlastně vypadá v nejstřeženější jablonecké továrně, do které se obyčejný smrtelník nikdy nedostane? Opravdu se odtud nedá propašovat ani jediný desetník? A co takhle s komandem ozbrojenců? Když se před jabloneckým závodem zeptáte na cestu k mincovně, dostanete většinou jedinou odpověď krčení rameny. V podniku sice pracuje asi tisíc lidí, kteří tu vyrábějí od tradiční bižuterie po vánoční ozdoby, ale do největšího firemního tajemství je jich zasvěceno jen pár. "Samotná mincovna má asi čtyřicet lidí. Většina ostatních zaměstnanců vůbec netuší, jak to při ražbě státních mincí vlastně chodí," říká náměstek podniku Jan Vízek. Nezapře, že je »mincař« tělem i duší. V jeho kanceláři jsou sádrové odlitky mincí, kalendáře, brožury i odborné časopisy. Ze všech září kulatý kov, který lidé tak rádi obracejí v ruce. "To je taková profesní deformace," krčí rameny a přerovnává na stole obrázky pamětních mincí, které mincovna v poslední době vrhla na trh. Je jedním z lidí, kteří jí vdechli život. "Státní mince vždy razila slovenská Kremnica. Po rozpadu Československa nechala Česká národní banka (ČNB) vyrazit první mince v Německu a Kanadě. Od července 1993 jsme začali práci přebírat my. Dnes razíme veškeré nominály, od desetníků po padesátikoruny. Také pamětní mince, medaile a občas i zahraniční měny," dodává Jan Vízek. Když třeba platíte venezuelskými bolívary, moldavskými bani či filsy ze Spojených arabských emirátů, netušíte, že držíte výtvor zlatých českých ručiček. Prezident Václav Havel byl vzorná návštěva. Nenašli u něj ani desetník... Do samotné mincovny je složitá cesta. Vede bludištěm provozů, chodeb i postranních místností. Kdo se tu dobře nevyzná, octne se rázem místo v mincovně ve výrobně bižuterie. "Když jsme vybírali místo pro mincovnu, zvažovali jsme všechna bezpečnostní opatření. Například muselo jít o nepodsklepený provoz, aby se do něj nikdo nemohl prokopat. Inspirovali jsme se i v zahraničí. Třeba v Holandsku mají trezory pod úrovní vody, takže jakmile by se do nich někdo proboural, okamžitě by se zaplavily vodou a zloděj by se utopil jako myš. Naše mincovna stojí u přehrady, takže i my jsme přemýšleli nad něčím podobným. Nakonec máme jiná bezpečnostní opatření," vysvětluje Jan Vízek. Přesto je jablonecká mincovna dobře ukryta. A to ještě není všechno! Že je na zakázaném místě, dojde člověku hned po otevření vstupních dveří. Otevírá je pevná ruka ředitele mincovny Miroslava Vítka. "Zastavit a vyndat peněženku," velí. Veškeré drobné mince se totiž musejí nechat ve vstupní místnosti, v zamykatelných skříňkách. Kdo zapomene drobné v kapse, nekompromisně o ně při odchodu přijde. "Občas se to stává. Za loňský rok jsme například zabavili pět korun osmdesát haléřů," usmívá se Miroslav Vítek. Drobné musejí ve skříňkách nechávat i návštěvy, kterých je tu jako příslovečného šafránu. "Také Václav Havel s doprovodem dostal vlastní skříňku," popisuje přísný režim šéf mincovny. Prezidentská návštěva byla vzorná - detektor kovů neobjevil při odchodu ani desetník. Z mincovního skladu zní nepříjemný rámus padajícího kovu a Miloslava Cermanová si nasazuje špunty do uší. Je jednou z prvních osob, u kterých začíná samotná ražba. Jejíma rukama prochází materiál na nové oběživo. Právě finišují práce na dvacetikorunách, kterých se tady za tři měsíce vyrazilo neuvěřitelných 20 miliónů kusů. Materiál na mince se dováží z Německa a Kanady. Jde o předem připravená kolečka ze stejného materiálu, stejné váhy i rozměrů, jako mají budoucí dvacetikoruny. Říká se jim střižky. "Pozor, bude to mela," říká Miloslava Cermanová a pomocí přepravníku začíná sypat materiál z obrovské bedny do kontejneru oranžové barvy. Kovové střižky buší na dno kontejneru. Sama se rámusu směje, ale pro nezvyklé uši je to rána na solar. Na počítacím stroji svítí červený displej - takový, jaký filmaři tak rádi umísťují k nastraženým bombám. Čísla, která tu poskakují v šíleném rytmu, ukazují přesný počet střižků v kontejneru. Když se dopočítá požadovaného čísla, putuje kontejner do srdce mincovny - ke třem zeleným lisům německé provenience. Pásový podavač hrábne do hromady střižků, vyloví dvacet třicet kousků a bleskurychle je vyveze do stroje. Píst uvnitř lisu buší s železnou pravidelností a plive jednu dvacetikorunu za druhou. Když je vezmete do ruky, jsou teplé jako rohlíky z pekárny. "Stroj dokáže razit třináct mincí za sekundu," pochvalně říká Miroslav Vítek. Na důkaz sáhne pod lis a nechá tam otevřenou ruku přibližně jednu sekundu. Když ji vytáhne, má ji plnou mincí. "Jedna, dvě, tři... dvanáct," počítá. "Asi jsem ji tam nechal krátce," směje se. Lisy mohou razit jakoukoliv platnou minci. Stačí během chvíle vyměnit raznice a místo dvacetikorun začnou ze stroje padat třeba padesátníky. Kontejnery s čerstvě vyraženými mincemi míří do cílové rovinky - vlastně do počítacího a balicího stroje. Ten vyrábí plastové sáčky, do nichž jsou mince v přesně stanoveném počtu zavařeny. Z deseti malých sáčků pak vytvoří jeden velký. V něm může být 200 korun (v desetníkách) i 25 tisíc korun (ve dvacetikorunách). "Garantujeme, že sáček uchová mince po dobu šesti let tak, aby neztratily na kvalitě." Sáčky polepené speciální termoetiketou pak pracovníci mincovny naskládají do modrobílých kontejnerů s logem ČNB. "V tuto chvíli už jde o majetek národní banky. Její kontejnery putují do trezorů. Tam je však vstup zakázán. I novinářům," nesmlouvavě tvrdí Miroslav Vítek. V mincovně je přísně zakázáno obědvat. To aby zaměstnanci nemohli polykat mince a raznice. Tolik mincí pohromadě, tolik miliónů na dosah ruky - to musí nutně vzbuzovat dojem, že pro jednu ztracenou padesátikorunu se svět nezboří. "Opak je pravdou," říká náměstek podniku Jan Vízek. "Každý den provádíme inventuru a zaměstnanci tu pracují jako ve vojenském režimu. Mají přesně stanoveno, kde se smějí pohybovat a kde ne." V provozu je přísně zakázáno jíst - na oběd se musí do jídelny. To aby lidé nemohli polykat mince nebo razidla. Celá mincovna je navíc neustále pod dohledem kamer a je napojena na pult centrální ochrany policie. "Pokud by se tu něco stalo, zásahovka přijede do tří minut. Během tak krátké doby žádné komando nic nezmůže." I další bezpečnostní opatření jsou důmyslná. Místnosti jsou centrálně klimatizovány a okna nejdou otevírat, aby nešlo nic vyhazovat ven. Skla ze speciálního materiálu jsou zvenku neprůhledná, takže kolemjdoucí nemá šanci vidět, co se v utajeném provozu odehrává. A při odchodu z mincovny se všichni bez výjimky podrobují kontrole detektorem kovů. Proto dosud mincovna neřešila kromě planých poplachů žádný závažnější problém. "U nás se nic nestalo. Ale například ve slovenské Kremnici došlo ke kurióznímu případu, kdy mince kradla uklízečka. Měla koště s dřevěnou násadou potaženou umělohmotnou bužírkou. Dřevěnou násadu odstranila a do bužírky naskládala pořád-ný sloupec dvacetikorun. Když šla před detektor kovů, odložila si koště stranou a pak si ho v poklidu vzala a odkráčela domů." Jako na operačním sále Extrémně přísné pracovní a hygienické podmínky panují v detašovaném pracovišti mincovny - v provozu, v němž se razí pamětní mince ve špičkové kvalitě (tzv. proof). Tady se pracuje se zlatem, stříbrem a platinou! Vchod střeží dvoje dveře. Nejdříve se musí projít prvními, zavřít je, a teprve poté se otevřou druhé. "Ale až po zazvonění," říká šéf mincovny a vyťukává na zvonku smluvený signál. Uvnitř je dokonale čistý vzduch. Mince se tu razí ručně. Tatiana Jahodová bere jeden střižek z drahého kovu po druhém. Vzduchovou pistolí ho očistí, vloží do oka lupu a bedlivě ho zkontroluje. Teprve pak vloží střižek do lisu, který třemi ranami po sobě vyrazí do mince krásný vzor. Ruce jsou přitom chráněné speciálním sklem. To vydrží výstřel z pistole ráže 9 milimetrů. I po ražbě prochází mince pečlivou kontrolou. Do krabice s nadepsanými přihrádkami (vryp, vlas, černá skvrna apod.) dává Tatiana Jahodová zmetky. Ty se rozválcují a posílají zpět výrobci. Všechno do posledního kousku... (K tomu foto Tatiany Jahodové + detail zlatého padesátníku s popiskem: Jedna z nejkrásnějších pamětních mincí z Jablonce - zlatý padesátník vydaný u příležitosti 9. založení jablonecké mincovny. Váží pět gramů ryzího zlata a byl vyražen v počtu 1000 kusů.)