Osobní strážci - čekání na smrt

Každý den jsou připraveni zemřít. Celou svou kariéru se učí chránit hlídanou osobu i za cenu ztráty vlastního života. Za to berou jen asi 20 tisíc hrubého. Osobního strážci - bodyguardi. Kdo vůbec jsou? Sebevražední blázni, nebo chladně uvažující profesionálové? Co cítí, když jdou do služby? A jak to prožívají jejich rodiny? Je příjemný jarní večer. V pražské restauraci, kde se koná oslava narozenin, se objevují čtyři nápadně urostlí chlapíci. V obleku, s boulemi v podpaždích. Zatímco dva zůstávají venku a nápadně nenápadně nahlížejí do zaparkovaných aut, jejich kolegové vcházejí dovnitř. S oslavencem a personálem prohodí pár slov na téma, zda jsou všichni přítomní skutečně pozvanými hosty. Během rozhovoru se do očí řečníků nedívají. Zato pečlivě pozorují už mírně podnapilé osazenstvo restaurace. Poté se přesunou ven, trpělivě čekají a rentgenují každého v okruhu několika desítek metrů. Po pár minutách přijíždí ON. Svým typicky klátivým pohybem vystupuje z auta. Pokyne čtveřici a kymácí se na oslavu. Premiér Miloš Zeman. Zatímco si dává pivo a usedá v družném rozhovoru s oslavencem, dva členové ochranky pijí sodu. Drží se v uctivé vzdálenosti. Právě tak daleko, aby nepřekáželi, ale aby mohli v případě nebezpečí okamžitě zasáhnout. Po hodině se premiér zvedá k odchodu. Pár minut před tím ale kývne směrem k bodyguardům. Následuje krátký povel do vysílačky pro všechny řidiče. Chráněná osoba včetně ochranky sedí ve vozech za pět vteřin. Žádné velké vzrůšo to sice nebylo, ale rozhodně lepší, než čekat v parlamentu nebo při státní večeři. Musí se prohlédnout všechny vchody. To kdyby bylo třeba rychle utéct.
"Vlastní práce je především o čekání a několika vteřinách absolutní pozornosti," říká Petr K. (41). České i zahraniční státníky hlídal více než deset let. Chránil prezidenta Václava Havla, premiéry Mariána Čalfu, Václava Klause i Miloše Zemana. A řadu zahraničních státníků při jejich návštěvách Česka. Dnes své služby poskytuje hlavně zahraničním i domácím hvězdám showbyznysu. "Když jste ve službě, obvykle prosedíte den v předsálí kanceláří nebo v restauracích u vedlejšího stolu," popisuje běžný den. "Většinou přesně víme, kam půjdeme. Když je to státní budova, je to v pohodě. Problémy jsou s restauracemi a soukromými prostorami. To před námi jde předvoj, který místo vyčistí," vysvětluje Petr. "S majiteli nebo organizátory akce se dohodne zasedací pořádek, kdo bude a nebude v místnosti, kdo bude obsluhovat. Musí se prohlédnout i možnosti úniku zadním východem a všechny přístupové cesty do objektu," vypočítává, co vše je třeba zkontrolovat. Když dojde k bouračce, musíte ujet. Co kdyby šlo o začátek pokusu o atentát?
Nejvíce jsou chráněné osoby - někdy se jim říká gumáci - ohroženy při přesunech. "Během jízdy sledujeme každé kolemjedoucí auto. Když třeba dojde k bouračce, musíte i s klientem okamžitě zmizet. Je jedno, jestli nabourá vozidlo s gumákem, doprovodný vůz nebo jiná auta, která vám ale brání pokračovat v cestě," naznačuje rukou úprk. Stačí ujet pár desítek metrů, ale hlavně být o kus dál. "Nemůžete si být jistí, zda to není začátek atentátu." Rizikové jsou i výstupy nebo nástupy do aut. "Je třeba v několika sekundách zkontrolovat lidi na ulici a okolní okna a střechy. Když je vše naplánované, jsou sice kolem odstřelovači, ale skutečného magora to nezastaví," krčí Petr rameny. Vzpomíná na horké chvilky, které čeští ochránci zažili třeba při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Praze. "Jeli jsme za papamobilem na Letnou. Koukám po okolních domech a najednou vyleze na balkón chlap a má v ruce dlouhou zbraň. Na mou pistoli byla ta vzdálenost dlouhá. Okamžitě jsem dal signál odstřelovačům i lidem kolem papeže. Za tři vteřiny byl chlap na mušce a papež měl kolem sebe les těl. Ten blb si šel na balkón vyčistit vzduchovku! Když kluci u bytu zazvonili a vlítli na něj, málem se složil strachy. Poprvé z kukel zásahovky a podruhé, když se dozvěděl, že byl málem mrtvý," směje se dnes jeden z těch, kteří tehdy svatého otce chránili. Když dojde k útoku, zalehnou chráněného. Těly chytají kulky nebo střepiny.
Starosti dělají bodyguardům i nenadálá rozhodnutí chráněných osob. "S oblibou to dělal pan prezident. Prostě se najednou rozhodl, že si chce něco prohlédnout nebo se někde najíst. Tady nemáte šanci cokoliv předjednat. A to je pak opravdu hukot. V takovém případě jste celou dobu jako na trní. Vždy se může najít třeba názorový odpůrce, který si to rozhodne okamžitě vyříkat. Nemáte prostě šanci cokoliv nebo kohokoliv předem přefiltrovat," tvrdí Petr. Při pěších přesunech se obvykle kolem chráněnce utvoří jakási hvězdice. Dva bodyguardi jdou dva až pět metrů vepředu, vzdálení od sebe podle situace také na dva až pět metrů, a pečlivě sledují okolí. Dva strážci jsou těsně po boku chráněného. Hvězdici uzavírá dvojice, která jde ve stejných vzdálenostech jako předvoj. V případě atentátu jsou instrukce jasné. "Ti nejblíže gumáka ho zalehnou nebo odtáhnou do nejbližšího průchodu. Své tělo nastavují kulkám nebo střepinám. A zbytek se snaží co nejdříve najít atentátníka a za každou cenu ho zneškodnit," popisuje Petr akci, která je základem taktiky všech ochránců. To je totiž největší rozdíl mezi ochránci a příslušníky speciálních vojenských či policejních jednotek. "Ti se v případě střelby začnou krýt a palbu opětují. My ne. My se co nejvíce roztáhneme," rozpaží Petr ruce a roztáhne hrudník. Nejlepší je tomu dotyčnýmu prostě jednu ruku strčit mezi nohy
Problémy bývají někdy i s nadšeným davem. Lidé se snaží k oblíbeným státníkům dostat co nejblíže, potřást jim rukou, políbit tvář. "Za srdečností se ale může skrývat nebezpečí. Najednou vytáhne nůž nebo pistoli a už je mazec," gestikuluje ochránce. Někdy nadšení lidé nenechají chráněnou osobu ani projít. "Jakékoliv přetahování nebo strkání je na nic. Nejlepší je tomu dotyčnýmu prostě jednu ruku strčit mezi nohy. Ať chlap nebo ženská - zůstanou jako opaření. Druhou rukou si už pak jemně uděláte cestu," prozrazuje jeden ze svých grifů. Čeští ústavní činitelé se prý ke svým ochráncům chovají velmi slušně. "Nevím o tom, že by někdy mezi ochráncem a třeba premiérem vzniklo přátelství. Ale myslím, že si nás váží," uvažuje Petr. Horší je to se zahraničními návštěvami. "Pro takové Američany, Izraelce, ale i jiné národnosti jste idiot, který se kvůli němu nechá za pár tisícovek zastřelit. A také vám to dávají patřičně sežrat. Klidně vás nechají tři čtvrtě hodiny čekat před hospodou ve vedru v černém nastartovaném autě, i když tvrdí, že přijdou do deseti minut," mávne rukou. Petr K. ze státní služby odešel před necelými dvěma lety. Dnes vlastní malou agenturu a jako bodyguard se nechává najímat. Když se tenkrát rozhodl policii opustit, manželka si oddechla. "Děti pořádně nevěděly, co dělám, ale ona ano. Měla strach, že jednou nějaký blázen pistoli nebo granát vytáhne. Když jsem byl přes noc pryč, nespala. Tohle je přeci jen klidnější." Kromě toho si vydělá i více peněz. Přesto se mu stýská. "Byly to úžasné roky. Ta parta, ta práce. Někdy se cítím jako vyhazovač ve dveřích. Tam byla přeci jen větší prestiž," dodává. Uspěje maximálně desetina žadatelů
Bodyguardi ve státních službách Česka pracují v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů Policie ČR. "Řada uchazečů si myslí, že po přijetí budou okamžitě zařazeni ke chráněné osobě," říká policejní mluvčí Blanka Kosinová. "Nelze ale stavět jen na tom, že jsou to mistři bojových umění a znají jazyk. Osobní ochránce musí v sobě kumulovat řadu dalších schopností a dovedností," vysvětlila. Žadatelé musejí splnit psychologická kritéria, prověřuje se jejich fyzická zdatnost a důležité jsou i pohovory s nadřízenými. "Projde tak pět až deset procent uchazečů," tvrdí mluvčí. Čeští ochránci nemají žádné nadstandardní sociální či zdravotní zabezpečení. Věk pro odchod stanoven není, záleží na psychickém a fyzickém opotřebení jednotlivce. "Většinou míří na jiná specializovaná pracoviště v rámci policie, do mírových sil, na výcvikové základny armády ale i do bezpečnostních orgánů sil OSN," říká Blanka Kosinová. V rámci Útvaru pro ochranu ústavních činitelů policie ČR nepracuje žádná žena.