Proč se mám omlouvat, že mám jen jedno dítě?!

Je mít jen jednoho potomka hodné zatracení? (Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM)

Autor: amp, INT -

24. července 2012

•

15:52

Jedináčci – narůstající fenomén dnešní doby. Dříve měly matky několik dětí. Dnes čas a lásku věnují často pouze jednomu. Proč je to tak? Co je k tomu vede? A jaké dopady na výchovu dítěte i společnost může přemíra dětí bez sourozence mít? Angličanka Winifred Robinson, která si neustále vyčítá, že je matkou pouze jednoho potomka, serveru DailyMail svěřila svůj příběh.

Dítě se sourozenci má větší pravděpodobnost, že během dospívání a v dospělosti nebude trpět depresí, lakotou. Také je podle studií dokázané, že soutěživí sourozenci se navzájem popichují, snaží se jeden druhého překonat. Takovéto chování se do dospělosti přenese ve formě ctižádostivosti, soutěživosti a schopnosti uspět v kolektivu.

Samozřejmě také záleží na povaze každého jedince. Často jedináček by nikdy nechtěl sourozence a naopak. Winifred stojí právě na té druhé straně barikády. Pochází z šesti sester. O sourozence tedy rozhodně neměla v dětství nouzi. „Na rozdíl od své mámy jsem ale toužila po úplně jiném životě. Alespoň, když jsem byla mladá,“ povídá Winifred. „Toužila jsem po skvělé a důležité pracovní pozici.“

Kariéra vs. dítě

Winifred se za svým snem hnala. Roky utíkaly kolem a ona opravdu získala, to, čemu obětovala tolik. Když konečně zpomalila tempo, našla si muže, provdala se a pár se začal snažit o miminko. V té době jí už bylo osmatřicet let. Malý chlapeček Tony se nakonec povedl přivést na svět o tři roky později díky umělému oplodnění.

Teď je Winifred jedenapadesát a Tony nedávno oslavil desáté narozeniny. Pokaždé, když jde jeho máma do společnosti, pozoruje na sobě, že má tendenci omlouvat se. 'Tonymu přeci nebyla schopná dát setru ani bratra!' Protože ji pocit viny pronásleduje už delší dobu, rozhodla se přijít na kloub tomu, proč většina rodičů jedináčků ve společnosti má nutkání kát se.

Znají odpověď odborníci?

Podle zakladatelů dětské psychologie, Alfreda a Adlera a G. Stanleyho Halla je vysvětlení jednoduché. Adler tvrdí, že jedináček má problémy s nezávislostí na svém okolí a tím se z něj v dospělosti stane absolutně nepraktický a neschopný jedinec. Studie Stanleyho Halla jsou ještě ráznější. „Nejlepší pro společnost by bylo, kdyby jedináčci vůbec neexistovali,“ prohlásil.

Závěry, které vyznívají ze slov vědců, jsou v lidech dlouho zakořeněny. „Kdybych mohla, měla bych hned další dítě,“ tvrdí Winifred. „Propásla jsem však svou dobu. Už o sourozenci pro Tonyho mohu jen snít,“ dodává.

Pokažené dětství?

Winifred ví, že Tonyho tím, že je jedináček svým způsobem poškodila. "Jednou si hrál u svých bratranců, kterých má požehnaně, a ti mu sebrali hračku. Chtěli se začít prát,“ vypráví matka. „Tony se na mě bezradně podíval. Chtěl abych zasáhla. Jako jedináček se totiž neuměl klukům postavit. Nevěděl, jak s nimi má jednat. Potřeboval pomoc dospělého, aby problém vyřešil.“

Tony se také velmi rád baví s dospělými lidmi. Přijde si mezi nimi uvolněnější. Za to znejistí, pokud si má hrát s dětmi jeho věku. Není na ně zvyklý. „Obávám se, že jsem ho částečně připravila o dětství,“ vyčítá si matka.

Dnešní svět sourozencům nepřeje

Díky svým výzkumům ale Winifred přišla na to, že nemá cenu vinit sebe samu. Nemůže ale svalit svůj pocit viny ani na nikoho jiného. Jednoduše se změnila doba. Od ženy se nyní očekává, že vychová dítě i zvládne chodit do práce, udržet si kariéru. To ještě před padesáti lety, kdy počet byl jedináčků povážlivě nižší, byla většina žen v domácnosti a na výchovu dětí měla čas i podmínky.

„Těžko jsem mohla dosáhnout úspěchu v práci a vychovat tři děti,“ obhajuje se žena. „Zvlášť, když výchova potomka zabere tolik času. Pokud se žena rozhodne po mateřské vrátit do práce, těžko se ji pak kvůli těhotenství znovu nabyté místo opouští. Porto si se v posledních letech jedináčci staly fenoménem,“ tvrdí Winifred.

Winifred se ale stále ptá: "Ohrozily jsme svou emancipací porodnost? Zabraňujeme honbou za svou kariérou vzniku nových životů?"

Témata:

dítěsourozencijedináček

queenja ( 6. srpna 2010 08:17 )

jen jedno dítě, vymodlené, protože páni doktoři říkali, že je prostě mít nebudu. Tak jsem se raději ani nevdávala. No a přeci se nějakým zázrakem povedlo. Dnes je to již dospělá slečna, která sice vyrůstala mezi dospělými, ale měla hodně kamarádek a kamarádů. Díky tomu, že všechno musela zvládat sama, protože já jsem chodila do práce,je soběstačná, sebevědomá, šikovná mladá žena. Sama mám ještě šest sourozenců, žel, už má každý svůj život, sem tam jednou za dlouhou dobu si napíšeme na skypu, s některými ani to ne. Myslím si, že moje dcera je pro život vybavená líp, než jsem byla já. A ještě něco. Vláda sice chce, abychom nevymírali, ale podporovat bude v podstatě jedináčky. A když budete mít jedináčka, zjistíte, že dítě ani nemáte...No co, jsme v Čechách

Denisa Tomková ( 6. srpna 2010 08:04 )

Jsem jedináček a mám jedináčka. Mě jako dítěti nikdy sourozenec nechyběl, ani mému synovi nechybí. Je pravda, že jsme individualisti, nevadí nám samota, dokážeme se zabavit sami.Syn je ve školce hodně oblíbený, mimochodem právě proto, že se nepere, není lakomec, dokáže si hrát i s holkama, je empatický. A co se týče dospělých sourozenců? Ty, co znám, se většinou stýkají sporadicky, nijak výrazně si nepomáhají. Pro jedináčky jsou důležití přátelé, a ty si na rozdíl od rodiny můžeme vybrat.

evita5555 ( 6. srpna 2010 01:04 )

Tiež som jedináčik, ale jediný problém, ktorý som kedy mala bol, že keď som sa začala páčiť chlapcom a chlapci mne, očakávala som od nich oveľa dospelejšie chovanie, akého boli oni schopní. To by som považovala za jediný vážny problém, dlho mi trvalo, kým som pochopila, že chlapci sú dosť iní ako dievčatá. Ale ostatné veci som zvládala mimoriadne dobre, vyhovovalo mi, že mali na mňa rodičia dosť času, ostatné veci som sa naučila v škole medzi spolužiakmi. A odmalička som mala veľa kamarátok, takže by som povedala, že komunikácia s inými deťmi je dosť dôležitá odmalička, hlavne také navštevovanie sa navzájom doma. Takže žiadne výčitky svedomia, máte šancu dobre vychovať aj jedináčika, lebo v dnešnej dobe, ktorá deťom a matkám nepraje to dá poriadne zabrať.

leonae ( 6. srpna 2010 00:37 )

Já jich také pár znám a můžu srovnávat,ale i v článku je psáno,že záleží na jedinci.Jinak já mám děti tři,dva dospělé syny a tříletou holčičku.Kluci byli o 15 měsíců a bylo to,jak se píše v článku,vzájemná rivalita jim určitě do života hodně dala,dodnes spolu báječně vycházejí,jsou ctižádostiví,soběctační.....oproti dcerce.....mám veliké výčitky vůči ní.Právě proto,že to mohu porovnat.Kluci lépe zapadli do kolektivu a neměli problém s dělením a podobně.Malá je závislá,nejlíp se cítí mezi dospělými a v případě konfliktu s hračkami je bezradná,kouká po mě a vyžaduje můj zásah.Možná,kdybych neměla srovnání,ani by mi to nepřišlo,takhle je mi ji ovšem neskutečně líto a jen se modlím,aby to školka a později škola srovnala.Snažím se ji i taky učit,že se dělit musí a že ne všechno si může vzít.Snad to zvládnem a i z ní bude jednou ctižádostivá,cílevědomá a samostatná žena.Kdybych mohla,měla bych ještě jedno.

hela12345 ( 5. srpna 2010 21:56 )

Znám pár jedináčků a o všech bych rozhodně nemohla říci,že jsou neschopní atd, na jednu mou známou by to například sedělo dobře,ale zase dvě jiné jsou průbojné,ctižádostivé, velice dobře vychází s lidmi......... Sama mám děti dvě, malé, a kariéra? Školka je u nás od 6:30-160, takže asi něco v těch mezích s pracovní dobou od 7-15:30 Společnost si představuje dokonalou ženu,skvělou manželku, co všechno stihne, dobrou práci, děti, uvařit,uklidit....... je těžké to vše na jedničku splňovat.