Čtenáři Blesk.cz: Soutěž o peníze se zvrtla v boj o život!
Na výzvu Blesk.cz se ozvali dva čtenáři, kteří byli přítomni tomu, když soukromé rádio rozházelo mezi lidi na náměstí v úterý v Českých Budějovicích 100 000 Kč a dav pak téměř ušlapal dvě děti.
Pan Mraček napsal Blesk.cz toto (zkrácená verze dlouhého smutného dopisu):
´Byli jsme na té akci, já a dva moji synovci. Bohužel i my jsme se dostali do toho šíleného davu. Rád bych vzkázal moderátorům, že bych je nejraději umlátil!
Celý den jezdilo po Budějovicích auto a moderátoři lákali lidi a zejména děti na tu špatně zorganizovanou akci.
Moderátor mohl celou akci přerušit z plošiny, protože ta největší mela se odehrávala pod ním. Na té plošině byli i kameraman s hasičem, takže i oni vše viděli a mohli zakročit.
Moderátoři místo toho, aby lidi informovali a uklidnili je, je naopak ještě víc burcovali. Lidi ještě pobídli, aby se o poukázky rvali a používali třeba deštníky jako lapače.
Můj synovec utrpěl zranění a byl převezen do nemocnice, kde byl ošetřen a pak propuštěn domů. Chci poděkovat záchrance, byla vytížená, ale zvládla vše dobře. Ale městská policie také selhala. Místo aby se snažila uvolnit místo pro přijíždějící záchranku, tak tam stála a hlídala, aby jí snad něco neuletělo...
Mohu říct, že to byl děs a hrůza a doufám, že se rádio všem zraněným alespoň omluví,´ končí svůj dopis pan Mareček.
Čtenář Jirka vše viděl takto:
´Samotnému "rozdávání" předcházela hodinka se skupinou Yamaband, musím říci, že skupina opravda hezky hrála, ale lidi to nezajímalo, čekali jen na peníze.
Před 17. hodinou jsme se ještě stísnili, uniknout bylo bohužel nemožné. Dav začal hromadně odpočítávat, 10, 9, 8, 7... Publikum bylo již jako vyměné. Najednou začaly poletovat vzduchem poukázky, kvůli kterým jsme všichni přišli, poukázky na 50 Kč, které z člověka dokáží udělat stádo divých zvířat.
Jakmile se začali poukázky řítit k zemi, okamžitě jsem věděl, že je zle, přede mnou se bohužel několik lidí poroučelo k zemi. Nejprve jsem se snažil lidi držet za svými zády, bohužel neúspěšně, když jsem podal jedné paní ruku, abych jí pomohl zvednout, šel jsem na zem já. Paní se naštěstí podařilo vstát, a já jsem ji vystřídal na tvrdé dlažbě náměstí Přemysla Otakara II.
Ležel jsem tam několik minut, nikdo mi nenabídl pomocnou ruku, zato lidský dav pokračoval dál, bylo jim jedno, zda tam leží člověk, po chvilce jsem se ocitl na dně hromady lidských těl a nemohouce lapal do dechu. Nadechl jsem se až po několika chvílích, kdy se ostatním podařilo vstát.
Když jsem ležel na zemi zmíněného náměstí, dostal jsem strach, ale byl jiný než obvykle, dostal jsem strach o život. Díky jednomu pánovi se mi podařilo zvednout z dlažebních kostek a musel jsem rychle pryč, když jsem opustil prostor náměstí, musel jsem vypadat hrozně, několik lidí se mě ptalo, zda nepotřebuji pomoc. Stále jsem nemohl popadnout dech. Musím se přiznat, že dech nemohu popadnou ani teď, když si čtu počty zraněných při jedné promo akci.´
Lidská hloupost stále vedeJen přemýšlím,na které straně je jí víc.Zda na straně hluchého,zaslepeného davu lidí,kteří museli tušit o co tam půjde,nebo na straně rádia,které zase muselo předem vědět,že pokud se jedná o peníze,lidé neznají bratra a že to tak musí dopadnout.